Strávil jsem dnešní odpoledne pozorováním, dokumentováním a rozhovory s účastníky té dnešní „slavné“ Vrabelovy demonstrace. Byla to opravdu zvláštní směska lidí s různými motivacemi, proč tam jsou, ale zdá se, že jedno je spojuje – neschopnost (nebo jen nechuť?) chápat souvislosti, racionálně zpracovávat informace a domýšlet důsledky. To by ale bylo na delší povídání…
Každopádně naprosto zřejmé se ukázaly být přinejmenším 3 věci:
1) „Krysař“ Vrabel nemá absolutně žádný plán (navzdory názvu jeho „projektu“), nic v podstatě konstruktivního na demonstraci nepadlo (a to ani od nikoho z dalších řečníků).
2) Vrabel se ukázal definitivně jako zbabělec a pokrytec. Tenhle člověk zblbnul několik tisíc lidí, že chce promluvit do ČT a když za ním přišli reportéři ČT udělat s ním rozhovor, odmítl to. Na otázky neodpovídal, odbrebentil si svůj naučený propagační monolog na svůj „projekt“ a pak už se jen otáčel ke kameře zády.
3) Lidí s každou Vrabelovou demonstrací ubývá, pomalu se to osekává na tvrdé jádro. Dnes se cca 3-5 tisíc „vrábeloveček“ vydalo na pochod na Kavčí Hory, během demonstrace na místě jich bylo ze začátku okolo 2-3 tisíc, ke konci sotva tisícovka, do centra pak už došly možná 2 stovky (a i ty pak stihly na Národní třídě udělal okolo pietních akcí bordel, u kterého musela zasahovat policie).
Tak tohle je ta sorta lidí, kteří by nám chtěli vládnout. Plán žádný, odbornost žádná, vlastní životy si neumí dát do pořádku (sám Vrabel je v insolvenci, do které se poslal z důvodu téměř 30 exekucí)… mám pocit, že vládu proletariátu jsme tu už měli a moc se neosvědčila.
Ať chceme nebo nechceme, vlády a úřady systematicky narušují naše soukromí. Rovnováha mezi osobními svobodami, soukromím a mírou bezpečí je neustálým tématem společenské debaty a je zřejmé, že anonymita a absolutní soukromí jsou už v dnešní době idealistické koncepty. Nicméně pozastavil bych se nad paušalizujícím postojem některých lidí nebo relativizováním v komunikaci státního aparátu směrem k občanům, které by se daly shrnout takto: „Je mi to jedno, nemám přeci co skrývat.“ (Případně s manipulativním dodatkem: „Jestli ty máš co skrývat, pak asi nemáš čisté svědomí…“)
Nezáleží na tom, zda máte či nemáte „co skrývat“. Soukromí je základním právem jednotlivce, na němž stojí svoboda projevu a svoboda shromažďování – tedy základní pilíře fungování svobodné demokratické společnosti. Výrok některých politiků, že „kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát“, tedy záměrně překrucuje podstatu této problematiky.
Tvrdit, že vám nezáleží na právu na soukromí, protože nemáte co skrývat, se nijak neliší od tvrzení, že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct. — Edward Snowden
Míra soukromí obecně souvisí s měrou, do jaké někdo disponuje informacemi o vás. S ohledem na svobodu projevu a shromažďování jde pak o dva základní typy informací – váš verbální resp. písemný projev a informace o vaší poloze. Obojího se do jisté míry většina z nás vzdává dobrovolně (s různou mírou uvědomění) především prostřednictvím internetu a služeb, které na něm využíváme. K tomu se přidávají další formy, především kamerové systémy a monitorování polohy mobilními operátory.
Jak to souvisí se svobodou projevu? Už samotné vědomí, že vaše projevy mohou být sledovány, může způsobit, že budete méně ochotni věnovat se určitým tématům, vyjadřovat se otevřeně… – v podstatě začnete sami sebe cenzurovat. A je to i záležitost kolektivní – ztrácíme do určité míry možnost poznat pohled jiných na věc, omezuje se tím diskurz v mnoha tématech a vlastně i rozvoj nových myšlenek.
V případě většího množství prostředků ke sledování a většího množství takto získaných dat tkví další úroveň rizika v možnosti jejich agregace. Jednotlivé dílčí informace, které samy o sobě nepovažujete za citlivé, lze spojit do celku, který o vaší osobě vypovídá něco, co by vás v těch původních jednotlivých informacích ani nenapadlo hledat. Propojit lze navíc i data o různých osobách – řada subjektů tak může zjistit, s kým jste sdíleli společný prostor, s kým a o čem jste kdy komunikovali apod., což se pro změnu dotýká svobody pohybu a shromažďování. Možná si pak dvakrát rozmyslíte, jestli kontaktovat nebo se setkávat s lidmi, kteří by se mohli stát „zájmovými osobami“ státu, nebo jestli se zapojit do činnosti, která by mohla v agregovaných datech působit jakkoliv podezřele.
Tento v obou zmíněných ohledech autocenzurní prvek má navíc odrazující účinek nejen na jednotlivce, ale také na celou společnost. Souhrnným důsledkem takového znejistění může být oslabení činností, které jsou pro fungující demokracii zdravé a zásadní – občanského aktivismu, investigativní žurnalistiky, společenské kritiky, politického nesouhlasu a dalších.
Z druhé strany tu pak máme přímou možnost zneužití ze strany těch, kteří daty o nás disponují. Na konci všeho je nakonec člověk a zvláště když si uvědomíme, že lidé s přístupem k datům o osobách a přístupem k moci jsou množiny se značným překryvem. A i kdybychom důvěřovali v tomto ohledu současným vládám i všem úředníkům a dalším lidem, kteří mají oprávněný přístup k našim datům, podstupujeme stále obrovské riziko. Systémy sledování, které dnes vytváříme a upevňujeme (mnohdy dobrovolně), mohou být kdykoli v budoucnu zneužity jinými vládami, zahraničními zpravodajskými službami, agenty nebo hackery.
Každý nový systém sledování, každý další zásah do osobního prostoru a každý nový způsob propojení těchto dat naše soukromí oslabuje a posouvá nás o krok dál od svobodné společnosti, bez ohledu na to, jestli se tak stalo s naším vědomím, nebo dokonce s naším souhlasem. Je to o to zrádnější, že jde o postupný proces, u něhož si nemusíme být vůbec vědomi závažnosti jednotlivých kroků. Až do chvíle, kdy se probudíme do světa, kde naše soukromí prakticky ztratilo význam.
Prehistoričtí lidé před nějakými 70 tisíci lety byli naprosto nedůležitými zvířaty. Jejich vliv na chod světa byl velmi malý, menší než vliv medúz, datlů, nebo čmeláků.
A dnes? Lidé jsou jasnými vládci planety. Jak jsme se dostali až sem? Co bylo naším tajemstvím úspěchu, jenž z nedůležitých opic, které se víceméně staraly jen o to své někde v zastrčeném koutě Afriky, učinila pány světa?
Často se v podobných srovnáních soustředíme na individuální rozdíly mezi námi a ostatními zvířaty. Rádi bychom věřili, že existuje něco, co činí naše tělo nebo náš mozek natolik mimořádnými, že se nám třeba pes, prase, ani šimpanz nedokáží vyrovnat. Pravdou však je, že ve srovnání jeden na jednoho se od šimpanzů příliš nelišíme. A pokud byste mě a nějakého náhodného šimpanze vysadili na pustém ostrově a sledovali, kdo snáze přežije, rozhodně bych si na sebe nevsadil.
Kolektivní chování mravenců je obdivuhodné. Ale zároveň příliš rigidní.
Skutečný a určující rozdíl mezi námi a ostatními zvířaty vyjde najevo až na skupinové úrovni. Jsme vládci světa proto, že jsme jedinými živočichy, kteří dokáží pružně spolupracovat na opravdu velkém měřítku. Rozsáhlá společenství mravenců nebo včel sice také disponují rozsáhlou schopností spolupráce, ale činí tak v rámci poměrně pevných pravidel. Pokud se ve včelíně vyskytne neznámá hrozba nebo naopak přijde nečekaná příležitost, včely nedokáží přebudovat svůj striktně definovaný sociální systém přes noc, aby se s novými výzvami účinně vypořádaly. Nemůžou například svrhnout královnu, aby založili včelí republiku. Vlci nebo šimapanzi jsou na tom s flexibilitou spolupráce sice daleko lépe než třeba mravenci, ale jsou jí schopni pouze mezi malým množstvím jedinců, kteří se důvěrně znají – jejich ochota kooperovat je založena na osobní známosti. Když jsem šimpanz a rozhoduji se ke spolupráci, musím tě znát a kladu si tedy otázky: Jaký jsi šimpanz? Jsi hodný? Jsi zlý? Jak s tebou můžu spolupracovat, když o tobě nic nevím?
Pouze druh Homo sapiens si osvojil schopnost spolupráce s nesčetným množstvím naprosto cizích příslušníků svého druhu. Ve srovnání jeden na jednoho, možná i deset proti deseti, si šimpanzi povedou často lépe než my. Ale postavte proti sobě tisíc šimapanzů a tisíc průměrných lidí a výsledkem bude drtivé vítězství druhu Sapiens, a to z jediného prostého důvodu – umí lépe spolupracovat. Zkuste poslat 100 tisíc šimpanzů na Wall Street nebo na fotbalový stadión a výsledkem bude chaos. Udělejte to s lidmi a výsledkem budou obchodní sítě a sportovní soutěže.
Spolupráce samozřejmě neplodí vždy jen dobro. Největší hrůzy, které lidstvo kdy spáchalo, byly také produktem hromadné spolupráce. Vězení, vyhlazovací a koncentrační tábory nejsou nic jiného než výsledky lidské kooperace. Šimpanzi ničím z toho nedisponují.
Jak došlo k tomu, že lidé získali schopnost hromadné a pružné spolupráce, ať už jde o hry, obchod nebo koncentráky? Odpovědí je naše představivost. Dokážeme se zapojit do spolupráce s velkým množstvím neznámých lidí, protože umíme vytvořit smyšlené příběhy, šířit je a přesvědčit miliony dalších, aby jim věřili. Pokud všichni věří ve stejnou ideu, dodržují stejná pravidla a efektivně tak spolupracují.
A toho jsou schopni pouze lidé. Nikdy se vám nepodaří přesvědčit šimpanze, aby vám dal banán za slib, že až jednou umře, přijde do šimpanzího Nebe, kde dostane za svou dobrotu tolik banánů, kolik si jen vzpomene. Na tohle vám žádný šimpanz neskočí. Na něco takového přesvědčíte pouze člověka. Proto kralujeme světu, zatímco některé opice bloumají zamčené v klecích zoologických zahrad a výzkumných laboratoří.
Princip ideologicky podmíněné kooperativnosti se netýká samozřejmě jen náboženských společenství. Lidé stavěli katedrály nebo se vydávali na křížové výpravy ve společné víře v Boha a Nebe. Ale totéž funguje stejně dobře i pro ostatní typy masových spoluprací. Například právní systémy – většina těch současných je založena na hluboké víře v jistá základní lidská práva. Ale lidská práva jako taková jsou čirou fikcí, podobně jako koncept Boha nebo nebeské věčnosti. Ve skutečnosti lidé žádná apriorní práva nemají, stejně tako jako šimpanzi, vlci nebo včely. Rozeberte člověka na součástky a žádná práva mezi nimi nenajdete. Jediným místem, kde lidská práva existují, je v našich příbězích, které jsme si vymysleli a předali jeden druhému. Ve smyšlenkách sice atraktivních, ale pořád jen pouhých smyšlenkách.
Tentýž mechanismus se uplatňuje i v politice. Stejně jako božstva a lidská práva jsou pouhou fikcí i národy. Hora, to je něco skutečného. Vidíte ji, můžete se jí dotknout, cítit ji. Ale Spojené státy nebo Izrael nejsou žádnou objektivní fyzickou realitou. Nemůžete je v doslovném smyslu vidět, dotknout se jich, cítit je. Jsou jen součástí příběhů, které si lidé vytvořili a časem se s nimi bytostně spjali.
Bankovka – jedna z největších fikcí v dějinách lidstva.
Podobně můžeme pokračovat u ekonomických systémů. Vezměme si například běžnou dolarovou bankovku – sama o sobě nemá prakticky žádnou hodnotu. Nemůžete se jí zasytit, napít, nemůžete si ji obléct. Ale dostaňte se do role nějakého velkého báchorkáře typu šéfa centrální banky a přesvědčte lidi, že ten zelený kousek papírku má hodnotu pěti banánů. Ve chvíli, kdy tuto smyšlenku přijmou za své milióny lidí, tu hodnotu ve skutečnosti opravdu začne mít. Můžu pak zajít do obchodu, podat ten jinak bezcenný papírek naprosto cizímu člověku a dostat za to od něj pět skutečných banánů. A teď to samé zkuste se šimpanzem…
Peníze jsou pravděpodobně historicky nejúspěšnější fikcí vymyšlenou člověkem. Ne všichni věří v nějakého boha, v lidská práva nebo ve Spojené státy. Ale zato prakticky každý věří v sílu peněz a potažmo v hodnotu dolarové bankovky. Dokonce i Usama bin Ladin. Sice nenáviděl americké vyznání, politiku a kulturu, ale dolary, ty měl moc rád. Proti této konkrétní báchorce neměl sebemenších námitek.
Abychom to shrnuli: zatímco všechna ostatní zvířata žijí v objektivně existujícím světě řek, stromů a lvů, my lidé dlíme ve světě dvojím. Ano, i v tom našem jsou řeky, stromy a lvi, ale navíc k této objektivní realitě jsme si stvořili druhou vrstvu reality stojící na víře a zahrnující smyšlené entity jako jsou Evropská unie, Bůh, dolar nebo lidská práva.
Postupem času tyto fiktivní prvky našich životů získávaly větší a větší vliv, až se staly nejmocnějšími silami v našem světě. Jsme nyní v situaci, kdy otázka přežití stromů, řek a zvířat závisí na přáních a rozhodnutích smyšlených entit typu Spojených států nebo Světové banky – entit, které přitom existují pouze v naší představivosti.
Přeloženo z článku profesora historie Yuvala Noaha Harariho, autora knihy Sapiens: A Brief History of Mankind.
