Nechceme slevu zadarmo

Nechceme slevu zadarmo

Byla jednou jedna instituce, která nebyla ani malá, ani veliká, ani chudá, ani bohatá. Pracovalo v ní nemálo chytrých hlav a vedení svou instituci spravovalo moudře a uvážlivě. Neméně uvážlivě zacházeli se svěřenými prostředky i její zaměstnanci, dobře vědouce, že měšec není bezedný a dukát jednou již vydaný, sám od sebe se nenavrací.

A protože právě oni nejlépe věděli, čeho jim k práci třeba jest, činívali věc prostě. Vyhledali, kde lze potřebný předmět poříditi nejlevněji, objednali jej, strážci měšce postoupili kupní list a nejpozději za několikero dnů mívali věc na stole. I bylo to sice prosté, leč účinné, praktické a rychlé.

Tu se však jednoho dne zamyslily moudré hlavy ještě moudřeji než obvykle, byvše k tomu ponouknuty panovníkovými rádci, a pojaly podezření, že milí zaměstnanci užívají přílišné svobody. Kdoví, pravily si, zda snad netratí peníze instituce lehkomyslně, ba trestuhodně více, než by musili. I usnesly se, že bude vyhlášen konkurs na Dvorního dodavatele, jenž bude v celém širém kraji nejlepší, nejspolehlivější a zajisté též nejlevnější. A co jest neméně důležité: bude náležitě pod dohledem. Rozhodnutí toto jevilo se správným a co více, panovníkovi rádci byli tuze spokojeni.

Seběhli se tedy dodavatelé ze všech stran a předháněli se ostošest ve slibech, sladkých řečech i cenách. Po dlouhém rokování byl jeden z nich moudrými hlavami vyvolen, smlouva slavnostně podepsána, pečetí opatřena a nový pořádek tak nastolen.

Jelikož milí zaměstnanci byli veskrze nátury trpělivé a chápavé, nevzpouzeli se nikterak, když si nyní na své zboží musili počkati řadu týdnů, ba někdy i měsíců. Smířili se také s tím, že vybírati smějí toliko z toho, co měl Dvorní dodavatel právě v zásobnici své, případně co byl ochoten milostivě dodati. Hřálo je totiž u srdce vědomí, že své instituci ušetřili nemalý peníz, za který ona mohla vykonati mnohé další dobro a dáti práci dalším lidem.

A tak se nákupní proces bohulibě rozkošatil. Do té doby nudný a přízemní vztah nakupující – dodavatel – strážce měšce obohacen byl o nákupního purkrabí, správní komoru, tajemnici moudrých hlav a několik nových opečetěných svitků, bez nichž by se žádné řádné hospodaření obejíti nemohlo. Za ušetřený dukát sice padly tři dukáty na provoz nového pořádku, leč považte, kolik dobra mohly ony dva dukáty navíc přinésti, nežli se ztratily v soukolí!

Avšak jak běžel čas, okolnosti se nemile zaonačily. A jistě nikoli vinou našeho Dvorního dodavatele, neboť ten byl přece vybrán řádně a moudře, počal tento své ceny poznenáhlu navyšovati. A navyšoval je tak dlouho, až nebyl nejlevnější nejen široko daleko, nýbrž ani úzko blízko.

Moudré hlavy, zvyklé důvěřovati řádu, jejž samy ustavily, toliko pokrčily rameny a smutně pronesly několik slov o těžké době, složité situaci na trhu a nutnosti postupovati systémově.

A co milí zaměstnanci? Ti dospěli záhy k poznání, že některé věci vlastně toliko nepotřebují. Že staré počítadlo může sloužiti ještě rok, dva, ba i celou věčnost. Že věci fungující jen občasně či věci charakteru jankovitého, vedou člověka k přirozené rozvaze. A že přístroje, postupně odcházející navzdory veškeré péči, nám smrtelníkům především připomínají pomíjivost všech pozemských jistot a statků.

S odstupem času tedy zajisté blahořečiti své instituci budou, že jim dopomohla k tak vzácnému zlomku moudrosti: totiž že nejlepší úspora jest ta, při níž se nakonec nepořídí ničeho.

Ondoň sebeklamný

Ondoň sebeklamný

Ondoň sebeklamný, latinsky isineum grandiosus, je silně sebestředný a sebevědomý druh ondoně, u kterého se v průběhu evoluce zcela vytratila hranice mezi objektivní realitou a retušovaným obrazem sebe sama i představ o okolním světě. Tento výrazný úkaz tuzemské fauny je nebezpečný především tím, že způsobuje značné materiální škody.

Výskyt: Prvotní endemický výskyt byl zachycen na nevelkém hnojišti severně od Brna, později se tento druh rozšířil dále na západ. Nejčastěji se vyskytuje v biotopech s vysokou koncentrací lesklých ploch, ve kterých se může zálibně pozorovat, a v bezprostřední blízkosti centrálních zásobáren, sýpek apod, které s oblibou vyprazdňuje (paradoxem je, že dříve dohlížel na jejich doplňování). Fyzicky ho lze lokalizovat jen s obtížemi, jelikož se neustále přesouvá tam, kde je zrovna nejpříznivější světlo. Zvláštní oblibu má pak ve virtuálním prostoru sociálních sítí, kde se cítí obzvláště komfortně a bezpečně.

Popis: Tělo má na pohled vždy dokonale upravené, barevné peří natupírované a nápadně načechrané, drápy pečlivě zaostřené atd., čímž se snaží zakrývat skutečný věk i svoji nadměrnou hmotnost. Pravá fyziognomie ondoně sebeklamného je však doposud vědeckou záhadou, neboť jej ještě nikdo nespatřil bez silné krycí vrstvy a maskovacích zabarvení a pro jeho úskočnost a přelétavost se ho nedaří odchytit za účelem důkladnějšího prozkoumání.

Šíří kolem sebe specifické feromony, které ho v očích kognitivně méně stabilních jedinců činí ještě hezčím a chytřejším. Zarudlý artikulační otvor specifického tvaru je uzpůsoben k neustálému chrlení střídavě sebechvály a kritiky ostatních, zatímco dolní čelist a tváře jsou evolučně výhodně fixovány v mimickém výrazu permanentní přidrzlosti a falešného úsměvu. Hlasový projev je pronikavý a neochvějně sebevědomý.

Potrava: Zkonzumuje téměř cokoliv, co je k dispozici. Není schopen lovu ani pěstování, obživu získává formou výběru (nikoliv sběru) a čerpáním komunitních zásob vytvořených jinými společenstvími. Svou potravu si hojně dochucuje tzv. lajky a selfíčky, obzvláště rád si vždy pochutná na cizím peří. Naopak je silně alergický na tvrdé plody, které nedokáže snadno rozmělnit svým artikulačně-požívacím ústrojím. Pokus o krmení tohoto ondoně elementárními potravinami s doloženým původem u něj vyvolává dávivý reflex a agresivní záchvaty tzv. dieta demagogica.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň sebeklamný disponuje dominantním obranným mechanismem, založeným na unikátní kombinaci autocriticae absentia a anosognosia moralis, tudíž není absolutně schopen revidovat vlastní výroky, činy, ani rozpoznat vlastní selhání. Pokud je přistižen při omylu, manipulaci, lži nebo drancování komunitních zásob, jeho nervová soustava tuto informaci okamžitě přepíše do podoby záslužného či dokonce hrdinského činu, který pouze zlé a nepřející okolí nepochopilo. V případě nouze je schopen totéž interpretovat jako vinu někoho jiného.

Vyznačuje se také fenoménem zvaným asymetrická erudice. Dokáže s arogantní jistotou a poučným tónem rozebírat nejsložitější problémy ekosystému, ačkoliv jeho skutečné kognitivní schopnosti k danému tématu sotva převyšují znalosti kobylky luční (houpací). Na podobné úrovni funguje jeho jazykový aparát – navenek předstírá, že je schopen plynule komunikovat s jinými přespolními druhy, v praxi se však jeho lingvistická výbava omezuje na několik nesourodých zvuků (např. „ví vil sí“) a v případě snahy druhé strany o další komunikaci obvykle bleskurychle prchá do okolního podrostu.

V dobách hojnosti se snaží opanovat nejvydatnější teritoria, která následně vydrancuje, zanechá po sobě značný nepořádek a nakonec tuto paseku opouští, aby se uchýlil do nedalekého stínu. Pokud je vypleněná oblast obsazena jedinci jiného druhu, ondoň sebeklamný na ně z bezpečného povzdálí vytrvale a hlasitě vřeští a vyzývá je, aby zanechanou spoušť dali dopořádku. V případě, že se tak stane, má tendenci dotyčné území znovu obsadit a jeho aktuální stav vydávat za svou zásluhu, která mu dává právo ho užívat.

Rozmnožování: Reprodukční strategie nespočívá v dělení buněk, nýbrž v násobení dluhů. Místo produkce vlastních embryí loví jednodušší organismy s dosud nevyvinutým nervovým systémem a pomocí tzv. dluhopisového inkubátoru jim poskytne potravu pro jejich další tělesný a duševní rozvoj (který je však ukončen poměrně záhy). Takto vytvořený tzv. sledující roj si díky tomu zaváže doživotní věrností, ale již mu neprozradí, že inkubátor je provozován díky prostředkům, které bude muset nastřádat následující generace.

Ostatní: Ondoň sebeklamný má v přírodě nezastupitelnou roli. Slouží jako výrazná disturbance a sukcesní spouštěč pro rozvoj nových populací a zvyšování variability fauny i flóry, podobně jako to dokáží rozsáhlé přírodní požáry nebo živelné pohromy.

U projevů předstírání tohoto ondoně dosud nebylo definitivně objasněno, do jaké míry sám svým tvrzením a představám věří. Současné odhady ondoňologů se pohybují mezi 97-99%.

Koho likvidují poplatky v zdravotnictví?

Koho likvidují poplatky v zdravotnictví?

Se začátkem tohoto roku vešla v platnost novela zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, zavádějící mimo jiné přímé poplatky za návštěvy lékařů, ambulatní péči, vydání léků apod. Česká společnost, evidentně doposud mocně poznamenaná socialistickou zkušeností, zareagovala pochopitelně značně negativně. Bohužel většina z těch, kteří nemohou novým poplatkům přijít na jméno, si nedají dohromady širší souvislosti.

Nechápou, že princip spoluúčasti není obecně v krytí nákladů (v tomto případě na zákrok, lék, či pobyt v nemocnici), už proto, že tvoří většinou jen jejich mizivou část, ale že plní roli jakési bariéry, která do značné míry zamezuje zneužívání nebo nadužívání systému pojištění. Že to docela funguje, je pěkně vidět na zhruba čtvrtinovém meziročním poklesu v průměru návštěv lékaře na jednoho obyvatele v průběhu prvních dvou měsíců, které od zavedení novely uplynuly. Léků na předpis bylo pak vydáno téměř o polovinu méně. Pro úplnost je dobré poznamenat, že např. za preventivní prohlídky se neplatí nic, takže na důležitou preventivní péči nemá kritizovaná novela žádný vliv.

Princip spoluúčasti je poměrně obecný a vztahuje se na zdravotní péči stejně tak, jako na různé formy hmotných pojistek, např. na domácnost, na auto apod. Je zajímavé, že tyto ostatní případy nejsou vnímány zdaleka tak kontroverzně jako právě případ zdravotního pojištění, ačkoliv principiálně se vlastně nijak neliší. Naopak bychom si měli uvědomit, že poplatek za návštěvu lékaře je stále nesrovnatelně nižší než třeba spoluúčast na havarijní pojistce (řádově stovky až tisíce), přitom zdraví si doufám vážíme více než nějaké tuny plechu a gumy, nebo snad ne?

Vyloženě sociálními případy zde také argumentovat nelze (ačkoliv se s tím velice často setkávám, citové hraní na strunu chudoby je oblíbená forma oponentury zejména levicově smýšlejících), neboť na ty zákon myslí formou prominutí poplatků. Což by se dokonce dalo považovat za velmi vstřícné ustanovení vzhledem k tomu, že i ten nejchudší musí z něčeho žít a není moc pravděpodobné, že by to bylo méně než 60 Kč za den, inkasovaných v případě hospitalizace za de-facto kompletní servis (ubytování, strava, hygienické zázemí, odborný lékařský dohled). K tomu ještě mají nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi. Dalo by se tedy dokonce říci, že právě nejsociálnější případy (běžně označované výrazem „nejpotřebnější“, který se mně osobně nijak nelíbí a připadá mi nelogický) na tomto systému tedy získají relativně nejvíce. A bylo by tomu i v případě, že by museli poplatky hradit z vlastního, což nemusí. Pro ty ostatní pak platí, že v nejhorším případě zaplatí 5000 Kč za rok, vše nad tuto částku jim vrátí zdravotní pojišťovna (viz §16b citovaného zákona). V přepočtu se jedná o necelých 14 Kč denně, což těžko někoho položí (nemluvíme teď o sociálních případech, viz začátek tohoto odstavce).

Dalším oblíbeným argumentem, vypočítavě a cíleně brnkajícím na strunu závisti, je, že poplatky jdou přímo do kapes hamižným a již tak (údajně) přepláceným lékařům a lékárníkům. K popření tohoto neustále omílaného bludu (oblíbeného hlavně u notorických internetových diskutérů a brblalů, kteří ventilují svoji frustraci místo toho, abysi předem zjistili fakta) stačí přečíst si příslušnou pasáž zákona, konkrétně §16a. Zdravotnické zařízení i lékárny musí platbu vykázat pojišťovnám, které o tuto částku vyplatí méně (zhruba řečeno; ať už to bude formou nižší hodnoty bodu nebo přímou srážkou z fakturovaných částek, což zatím ještě nebylo rozhodnuto).

Přitom zdravotní pojištění stojí stále na nesrovnatelně sociálnějších základech, než jiné typy pojištění (což je asi dobře vzhledem k tomu, že jde zdraví je přeci jen speciálním druhem „komodity“). Cena havarijní pojistky nemovitosti, firmy nebo např. auta je odvozena od kombinace pojistné částky a rizikovosti, povinné ručení motorového vozidla od rizikovosti řidiče atd. Vedle toho zdravotní pojištění je založeno na principu kolektivní solidarity a díky tomu více nemocní nebo starší lidé rozhodně neplatí více než ostatní, ačkoliv čerpají ze zdravotního systému největší část prostředků. Oproti tomu řidič, který častěji havaruje nebo vlastní dražší auto, to rozhodně na svém účtu pozná.

Na závěr uveďme pro zajímavost malé srovnání poplatků v USA s těmi českými na základě mých praktických zkušeností. Drobný technický rozdíl je v tom, že v USA stanovuje výši spoluúčasti pojišťovna a její výše tedy závisí na volbě pojišťovny a volbě tarifu. Obecně čím vyšší základní pojistné, tím menší příplatek, tak jak jsme tomu zvyklí např. u havarijních pojistek. U levnějších pojistek se dokonce místo fixní částky může jednat o procentuální sazbu z celkových nákladů na vyšetření nebo zákrok. Mnou uváděná čísla berte jako běžný průměr.

Typ poplatkuČR% příjmuUSA% příjmu
Návštěva lékaře30 Kč0.1$10-150.25-0.38
Pohotovostní služba90 Kč0.3$35-500.88-1.25
Hospitalizacecca 420 Kč za pobyt (60 Kč za den)1.4$250-350 za pobyt6.3-8.8
Vydání léku na předpis30 Kč0.1$15-500.38-1.25

Srovnání příplatků za zdravotní péči v ČR a v USA. Procentuální hodnoty jsou vztažené k průměrnému hrubému měsíčnímu příjmu domácnosti 30000 Kč (ČR), resp. $4000 (USA). Cena hospitalizace je v případě ČR přepočtena na průměrnou délku pobytu pacienta v nemocnici, která je zhruba 7 dnů (aby byly hodnoty srovnatelné).

Jak si snadno každý spočte, vzhledem k úrovni příjmů v té které zemi je pořád český systém spoluplateb v průměru 3-5krát mírnější než v USA.

O nelidskosti či nesociálnosti systému, do kterého přispívají všichni zhruba rovným dílem a čerpají z něj podle svých potřeb, tedy nemůže být ani řeč. Naopak je třeba zajistit, aby skutečně platilo to, že každý tento systém využívá pokud možno dle svých skutečných potřeb a nikoliv dle vlastní libovůle. Jedním z možných způsobů, jak se k tomuto stavu přiblížit, je právě zavedení spoluplateb. Ostatně nejsme zdaleka první zemí, kde tento systém funguje a zatím jsou s ním spíše dobré zkušenosti. Díky tomu může být financování zdravotního systému efektivnější (ponechme teď stranou jiné zdroje jeho neefektivity, se kterými by bylo potřeba se nezávisle vypořádat). A čím bude efektivnější, tím lépe pro všechny. Problém je v tom, že spousta lidí nevidí dále než do vlastní kapsy a do příští výplaty. Podívat se na celý problém ve větším měřítku a delším časovém horizontu jim evidentně činí problémy.