Byla jednou jedna instituce, která nebyla ani malá, ani veliká, ani chudá, ani bohatá. Pracovalo v ní nemálo chytrých hlav a vedení svou instituci spravovalo moudře a uvážlivě. Neméně uvážlivě zacházeli se svěřenými prostředky i její zaměstnanci, dobře vědouce, že měšec není bezedný a dukát jednou již vydaný, sám od sebe se nenavrací.
A protože právě oni nejlépe věděli, čeho jim k práci třeba jest, činívali věc prostě. Vyhledali, kde lze potřebný předmět poříditi nejlevněji, objednali jej, strážci měšce postoupili kupní list a nejpozději za několikero dnů mívali věc na stole. I bylo to sice prosté, leč účinné, praktické a rychlé.
Tu se však jednoho dne zamyslily moudré hlavy ještě moudřeji než obvykle, byvše k tomu ponouknuty panovníkovými rádci, a pojaly podezření, že milí zaměstnanci užívají přílišné svobody. Kdoví, pravily si, zda snad netratí peníze instituce lehkomyslně, ba trestuhodně více, než by musili. I usnesly se, že bude vyhlášen konkurs na Dvorního dodavatele, jenž bude v celém širém kraji nejlepší, nejspolehlivější a zajisté též nejlevnější. A co jest neméně důležité: bude náležitě pod dohledem. Rozhodnutí toto jevilo se správným a co více, panovníkovi rádci byli tuze spokojeni.
Seběhli se tedy dodavatelé ze všech stran a předháněli se ostošest ve slibech, sladkých řečech i cenách. Po dlouhém rokování byl jeden z nich moudrými hlavami vyvolen, smlouva slavnostně podepsána, pečetí opatřena a nový pořádek tak nastolen.
Jelikož milí zaměstnanci byli veskrze nátury trpělivé a chápavé, nevzpouzeli se nikterak, když si nyní na své zboží musili počkati řadu týdnů, ba někdy i měsíců. Smířili se také s tím, že vybírati smějí toliko z toho, co měl Dvorní dodavatel právě v zásobnici své, případně co byl ochoten milostivě dodati. Hřálo je totiž u srdce vědomí, že své instituci ušetřili nemalý peníz, za který ona mohla vykonati mnohé další dobro a dáti práci dalším lidem.
A tak se nákupní proces bohulibě rozkošatil. Do té doby nudný a přízemní vztah nakupující – dodavatel – strážce měšce obohacen byl o nákupního purkrabí, správní komoru, tajemnici moudrých hlav a několik nových opečetěných svitků, bez nichž by se žádné řádné hospodaření obejíti nemohlo. Za ušetřený dukát sice padly tři dukáty na provoz nového pořádku, leč považte, kolik dobra mohly ony dva dukáty navíc přinésti, nežli se ztratily v soukolí!
Avšak jak běžel čas, okolnosti se nemile zaonačily. A jistě nikoli vinou našeho Dvorního dodavatele, neboť ten byl přece vybrán řádně a moudře, počal tento své ceny poznenáhlu navyšovati. A navyšoval je tak dlouho, až nebyl nejlevnější nejen široko daleko, nýbrž ani úzko blízko.
Moudré hlavy, zvyklé důvěřovati řádu, jejž samy ustavily, toliko pokrčily rameny a smutně pronesly několik slov o těžké době, složité situaci na trhu a nutnosti postupovati systémově.
A co milí zaměstnanci? Ti dospěli záhy k poznání, že některé věci vlastně toliko nepotřebují. Že staré počítadlo může sloužiti ještě rok, dva, ba i celou věčnost. Že věci fungující jen občasně či věci charakteru jankovitého, vedou člověka k přirozené rozvaze. A že přístroje, postupně odcházející navzdory veškeré péči, nám smrtelníkům především připomínají pomíjivost všech pozemských jistot a statků.
S odstupem času tedy zajisté blahořečiti své instituci budou, že jim dopomohla k tak vzácnému zlomku moudrosti: totiž že nejlepší úspora jest ta, při níž se nakonec nepořídí ničeho.
Se začátkem tohoto roku vešla v platnost novela 
Vyloženě sociálními případy zde také argumentovat nelze (ačkoliv se s tím velice často setkávám, citové hraní na strunu chudoby je oblíbená forma oponentury zejména levicově smýšlejících), neboť na ty zákon myslí formou prominutí poplatků. Což by se dokonce dalo považovat za velmi vstřícné ustanovení vzhledem k tomu, že i ten nejchudší musí z něčeho žít a není moc pravděpodobné, že by to bylo méně než 60 Kč za den, inkasovaných v případě hospitalizace za de-facto kompletní servis (ubytování, strava, hygienické zázemí, odborný lékařský dohled). K tomu ještě mají nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi. Dalo by se tedy dokonce říci, že právě nejsociálnější případy (běžně označované výrazem „nejpotřebnější“, který se mně osobně nijak nelíbí a připadá mi nelogický) na tomto systému tedy získají relativně nejvíce. A bylo by tomu i v případě, že by museli poplatky hradit z vlastního, což nemusí. Pro ty ostatní pak platí, že v nejhorším případě zaplatí 5000 Kč za rok, vše nad tuto částku jim vrátí zdravotní pojišťovna (viz §16b citovaného zákona). V přepočtu se jedná o necelých 14 Kč denně, což těžko někoho položí (nemluvíme teď o sociálních případech, viz začátek tohoto odstavce).