Ať chceme nebo nechceme, vlády a úřady systematicky narušují naše soukromí. Rovnováha mezi osobními svobodami, soukromím a mírou bezpečí je neustálým tématem společenské debaty a je zřejmé, že anonymita a absolutní soukromí jsou už v dnešní době idealistické koncepty. Nicméně pozastavil bych se nad paušalizujícím postojem některých lidí nebo relativizováním v komunikaci státního aparátu směrem k občanům, které by se daly shrnout takto: „Je mi to jedno, nemám přeci co skrývat.“ (Případně s manipulativním dodatkem: „Jestli ty máš co skrývat, pak asi nemáš čisté svědomí…“)
Nezáleží na tom, zda máte či nemáte „co skrývat“. Soukromí je základním právem jednotlivce, na němž stojí svoboda projevu a svoboda shromažďování – tedy základní pilíře fungování svobodné demokratické společnosti. Výrok některých politiků, že „kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát“, tedy záměrně překrucuje podstatu této problematiky.
Tvrdit, že vám nezáleží na právu na soukromí, protože nemáte co skrývat, se nijak neliší od tvrzení, že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct. — Edward Snowden
Míra soukromí obecně souvisí s měrou, do jaké někdo disponuje informacemi o vás. S ohledem na svobodu projevu a shromažďování jde pak o dva základní typy informací – váš verbální resp. písemný projev a informace o vaší poloze. Obojího se do jisté míry většina z nás vzdává dobrovolně (s různou mírou uvědomění) především prostřednictvím internetu a služeb, které na něm využíváme. K tomu se přidávají další formy, především kamerové systémy a monitorování polohy mobilními operátory.
Jak to souvisí se svobodou projevu? Už samotné vědomí, že vaše projevy mohou být sledovány, může způsobit, že budete méně ochotni věnovat se určitým tématům, vyjadřovat se otevřeně… – v podstatě začnete sami sebe cenzurovat. A je to i záležitost kolektivní – ztrácíme do určité míry možnost poznat pohled jiných na věc, omezuje se tím diskurz v mnoha tématech a vlastně i rozvoj nových myšlenek.
V případě většího množství prostředků ke sledování a většího množství takto získaných dat tkví další úroveň rizika v možnosti jejich agregace. Jednotlivé dílčí informace, které samy o sobě nepovažujete za citlivé, lze spojit do celku, který o vaší osobě vypovídá něco, co by vás v těch původních jednotlivých informacích ani nenapadlo hledat. Propojit lze navíc i data o různých osobách – řada subjektů tak může zjistit, s kým jste sdíleli společný prostor, s kým a o čem jste kdy komunikovali apod., což se pro změnu dotýká svobody pohybu a shromažďování. Možná si pak dvakrát rozmyslíte, jestli kontaktovat nebo se setkávat s lidmi, kteří by se mohli stát „zájmovými osobami“ státu, nebo jestli se zapojit do činnosti, která by mohla v agregovaných datech působit jakkoliv podezřele.
Tento v obou zmíněných ohledech autocenzurní prvek má navíc odrazující účinek nejen na jednotlivce, ale také na celou společnost. Souhrnným důsledkem takového znejistění může být oslabení činností, které jsou pro fungující demokracii zdravé a zásadní – občanského aktivismu, investigativní žurnalistiky, společenské kritiky, politického nesouhlasu a dalších.
Z druhé strany tu pak máme přímou možnost zneužití ze strany těch, kteří daty o nás disponují. Na konci všeho je nakonec člověk a zvláště když si uvědomíme, že lidé s přístupem k datům o osobách a přístupem k moci jsou množiny se značným překryvem. A i kdybychom důvěřovali v tomto ohledu současným vládám i všem úředníkům a dalším lidem, kteří mají oprávněný přístup k našim datům, podstupujeme stále obrovské riziko. Systémy sledování, které dnes vytváříme a upevňujeme (mnohdy dobrovolně), mohou být kdykoli v budoucnu zneužity jinými vládami, zahraničními zpravodajskými službami, agenty nebo hackery.
Každý nový systém sledování, každý další zásah do osobního prostoru a každý nový způsob propojení těchto dat naše soukromí oslabuje a posouvá nás o krok dál od svobodné společnosti, bez ohledu na to, jestli se tak stalo s naším vědomím, nebo dokonce s naším souhlasem. Je to o to zrádnější, že jde o postupný proces, u něhož si nemusíme být vůbec vědomi závažnosti jednotlivých kroků. Až do chvíle, kdy se probudíme do světa, kde naše soukromí prakticky ztratilo význam.
Ondoň rudý, latinsky isineum bolshevicum, je jedním z nejškodlivějších a nejpodlejších druhů nejen v rámci rodu ondoňovitých, ale i v celé zvířecí říši.
Výskyt: Je rozšířený prakticky po celém světě. Jeho početnější populace se vyskytují především na území dnešní Severní Koreje, Kuby, Číny, Ruska, Laosu, poměrně nedávno se přemnožil i na územích Venezuely, velkých částech Afriky, Nikaraguy a dalších. První výskyt této mutace byl zaznamenán před zhruba 150 lety na území Francie, o několik desetiletí později pak v Rusku, kde se následně přemnožil.
Popis: Tělo se strunou ve tvaru srpu (páteř tento druh nemá vyvinutou) a hlava připomínající kladivo. Kůže temně zarudlá, posetá bradavicemi. Má dlouhé prsty, ale krátké nohy. Je vybaven zbytnělým misantropickým a tlachavým mozkovým centrem a místo srdce má speciální aparát, řízený shora ústředním orgánem. Vylučuje vše jedním otvorem (tzv. princip jedné strany).
Potrava: Je všežravec, má velmi silný žaludek. Narozdíl od některých jiných ondoňů nemá ve zvyku tvorbu potravinových zásob ani nedisponuje schopností pěstování či chovu. Tento svůj nedostatek kompenzuje tím, že potravu odebírá ostatním živočichům (kteří pak mnohdy umírají hlady), pod záminkou sdílení. Sám jako jedinec toho sice není schopen, ale vytváří za tímto účelem větší hierarchická společenství a tzv. třídy.
Základní rysy a schopnosti: Užitečnými schopnostmi příliš neoplývá, ale zato o nich dokáže dlouze tlachat (pozn.: tlachání je odborný termín, označující způsob komunikace tohoto živočišného druhu).
Tváří se na první pohled mírumilovně, ale ve skutečnosti se nesnese na jednom teritoriu s žádnými jinými druhy. Toleruje je jen pokud není schopen se jich zbavit nebo to pro něj je výhodné, vždy však za cenu kontroly nad jejich zásobami. V případě, že zásoby dojdou, uchyluje se k likvidaci konkurenčního druhu.
Rozmnožování: Rozmnožuje se rychleji než krysy nebo trpaslíci. Je schopný – pozor, jedná se v tomto případě opět o terminus technicus, nikoliv vulgarismus – ojebat v krátkém čase velké množství dalších jedinců. Tato extenzivní strategie je pro něj klíčová, protože není jinak příliš plodný.
Ostatní: Kam šlápne, tam ani tráva neroste; někdy až mnoho desetiletí.
Nějakou dobu se tvrdilo, že na našem území byli ondoni rudí v souladu s platnými zákony vyhubeni, ale není tomu tak. Byli pouze dočasně zalezlí ve svých norách, v posledních letech začínají opět vylézat.
Překvapivě často se setkávám s tvrzením, ze nějaká myšlenka, ideologie, nebo kniha, není (a nemůže být) sama o sobě špatná, ale ze špatní jsou lidé, kteří podle nich jednají. Při jistém, povrchním pohledu by to mohlo znít jako hluboký a moudrý názor, ale pohled hlubší odhalí jeho vady.
Posuzujete-li cokoliv z individuálního hlediska, nevyhnete se samozřejmě subjektivitě. Posuzovat však můžete také z hlediska určitých kolektivních (či chcete-li společenských) hodnot a měřítek, což vám při zachování logického a kritického přístupu zaručí slušnou míru objektivity. Pokud se daná společnost výraznou většinou shodne na tom, ze něco je „špatné“ (rozuměj: pro ni škodlivé, nepřijatelné nebo nemyslitelné), pak můžete takové měřítko v přiměřeném kontextu použít jakožto určitý etalon. A nemusí jít samozřejmě jen o morální hlediska (která bývají předmětem sporu asi nejčastěji, zřejmě proto, ze morální pojmy a hodnoty jsou mnohdy jen vágně definované a špatně „měřitelné“), ale i o nějaké hledisko věcnější, např. ekonomické, technické apod.
Z čistě logického hlediska pak není nikde řečeno, ze předmětem takového posuzování musí být nutně jen lidé. Jako „špatné“ může byt vnímáno nejen chování nebo činy nějakého člověka, ale také činnost nějakého zařízení, určitý (byť třeba člověkem neovlivněný) proces, myšlenka, kniha apod. Už samotným šířením nebo podporou myšlenek, jejichž naplňování vede k špatným jevům, se člověk dopouští špatného jednání. Podobně jako ten, kdo si objedná vraždu, je jednoznačně vrahovým spolupachatelem.
Typické příklady
Nenalézám dostatek pochopení pro rádoby tolerantní názory lidí, kteří označují komunismus za „v jádru docela dobrou myšlenku“, a nepopiratelný krach či úpadek všech systémů, které se ho snažily zavést do praxe, shovívavě vysvětlují pouhým selháním jednotlivců. Jistě, konkrétní činy nakonec jsou vždy dílem konkrétních lidí, ale v některých společenských uspořádáních se mohou horší prvky lidské povahy projevit výrazněji. A komunismus nemohl a nemůže fungovat už proto, že jde o pouhou intelektuálskou fantasii zcela ignorující podstatu člověka a navíc zavádějící pravidla, která dokonale odbourávají přirozené mechanismy, díky nimž se člověk vůbec mohl vyšplhat na vrchol vývojové pyramidy ve vysoce konkurenčním prostředí přírody. Snaží se formou sociálního inženýrství pevně nalinkovat schémata, která nemohou fungovat již z principu. A to dokonce ani v případě, že by všichni lidé byli v jádru dobří a nějakým zázrakem eliminovali sobecké, zlé a násilné stránky svých povah. I tak bychom museli od nich předpokládat veškeré konání bez přímé motivace a bezvýhradný altruismus, což je právě to, co staví komunismus a podobné bludy do kategorie snů.
Svým ignorováním výchozí skutečnosti a založením na umělém autoritářském modelu je komunismus vůči jedincům krajně netolerantním systémem. Kdejaký pseudohumanistický intelektuál by vás samotného přitom po vyslovení podobného názoru označil za netolerantního nesnášenlivce, který není schopen respektovat komunismus jako jedno z přijatelných zřízení (takto by to zřejmě formuloval neoliberál, pravý levicově říznutý salónní „humanista“ by ho spíše označil za zřízení nejpřijatelnější a nejspravedlivější). Není to absurdní?
Paralelním příkladem k politické ideologii budiž ideologie náboženská. Nedávné zveřejnění krátkého patnáctiminutového filmu Fitna, vytvořeného dánským poslancem Geertem Wildersem, pobouřilo spoustu „potrefených hus“. Několik případů zkarikování proroka Mohameda, dokonce vedlo ke značným násilnostem a protestním akcím muslimů a jejich sympatizantů. A opět se našla řada lidí, kteří náboženství muslimů a jejich svatou knihu hájili, s argumentem, že původcem zla je jen pár agresivních pomatenců. Tedy že konkrétní jedinci, nikoliv ideologie je špatná.
To je ale hodně nebezpečný názor. Ano, nebojme se to říci: z hlediska moderní euroamerické civilizace je korán špatný (byť je to „jen“ kniha). A výchova v jeho duchu evidentně vede k nenávistnému postoji vůči všemu, co stojí mimo islám. Stačí si poslechnout autentické záběry muslimských dětí s odmala vymývanými mozečky, které papouškují zlostné výroky svých rodičů a učitelů.
Analogicky platí, že objektivně (z pohledu této společnosti) je špatný i komunismus a to nikoliv jen nějaké konkrétní selhání nebo zneužití konkrétními jedinci, ale zároveň už i myšlenka samotná a potažmo cokoliv, co by ji propagovalo či dokonce násilně prosazovalo.
Mám pocit, že vystupování různých multikulturalistů, pseudohumanistů a samozvaných „andělů tolerance“ je v mnoha případech pouhou pózou, plynoucím ze směsice naivity, hraného svatouškovství a nedostatku přímé konfrontace s realitou (přinejmenším v těch oblastech, které se snaží svými umělými morálními kritérii posuzovat). Kromě nedostatku osobních zkušeností či snahy o hlubší pohled to podle mne souvisí také s velmi často nesprávným chápáním principu tolerance.
Co je tedy tolerance?
Tolerance totiž neznamená nechat si vše líbit ani přehlížet to, co se děje kolem, pokud vyloženě „nehoří“. Tolerance není absolutní mírumilovnost. Nelze mluvit o toleranci jako o schopnosti ponechat bez povšimnutí naprosto vše, co vybočuje ze zavedeného normálu, ale bezprostředně nezasahuje do práv ostatních. Takto pojatá tolerance, kdy její předmět je ponechán na pokoji jak jen to je možné, totiž splývá s lhostejností. Vede ve svém důsledku ke společnosti, kde každý sleduje své vlastní zájmy a nechává ostatní činit, co si zamanou, pokud jej to samotného bezprostředně neomezuje nebo neohrožuje.
Přehnaný liberalismus v pojetí tolerance mimo jiné vede k závěrům, že všechny teorie a názorové proudy jsou stejnou měrou pravdivé, všechny víry jsou si rovny, všechny pohledy na svět rovnocenné. Každý, kdo by to odmítl uznat, se v očích „tolerantních“ pasuje do role nesnášenlivého jedince nerespektujícího odlišnosti. Jenže jediné, k čemu to ve skutečnosti vede, je názorová a kulturní rozplizlost, plitkost a nevyhraněnost. A také faktická slabost čelit skupinám, které sdílejí v tomto směru radikálnější přístup (například zrovna muslimům).
Na opačném pólu pak stojí člověk, kterému záleží na co nejpoctivějším (nebo chcete-li nejpravdivějším) pohledu na svět, který podrobuje svá pozorování a zkušenosti kritickému pohledu, který chce rozlišovat mezi pravdou a lží, dobrem a zlem a snaží se o hledání skutečného významu těchto pojmů. Pokud takový člověk respektuje jiné, ačkoliv s nimi třeba i otevřeně nesouhlasí, prokazuje skutečnou toleranci a nikoliv jen to, co je pouhou převlečenou lhostejností.
Ve srovnání s tím můžete těžko spoléhat na toleranci někoho, kdo spíše než by opravdově toleroval, tak pouze přehlíží nebo trpně snáší. Taková „tolerance“ totiž nemá základy ve snaze o pochopení druhého nebo o jeho vědomé respektování, ale pouze v pohodlném zavírání očí, případně (což je snad ještě horší) v póze, jejímž účelem je vystavit svou „tolerantnost“ obdivu okolí. Nehledě na to, že tímto způsobem „tolerantní“ člověk v podstatě do určité míry popírá vlastní pud sebezáchovy a druhotně škodí i svému okolí. Tolerování odlišnosti druhých by nemělo být bezmeznou doktrínou nekritického akceptování čehokoliv, co nám vysloveně přímo neškodí, nýbrž respektováním jejich možností sebevyjádření. Ovšem zároveň s tím, že i my se můžeme vyjádřit nebo jednat opačným směrem. Kozu, která by zastávala názor, že pustit si vlka na zahrádku je v pořádku, protože vlk je přeci naprosto neškodný dokud je za dveřmi, byste asi také nepovažovali za příliš rozumnou. Jenže to je bohužel přesně to, co Evropané v posledních letech ke své škodě dělají.
Chcete-li, můžeme o dva odstavce výše uvedený přístup nazvat „přiměřenou“ tolerancí, nebo třeba „uvědomělou“ tolerancí (pro mě je to prostě tolerance bez přívlastku, v pravém smyslu toho slova). Takové označení však přitom není žádným alibismem, nýbrž pouze vyjádřením odstupu od extrémního chápání pojmu tolerance, který bývá často v debatách používán jako (byť ne vždy nutně vědomý) prostředek moralistické manipulace. Kolikrát už jste slyšeli nebo četli podobnou výměnu názorů:
„Ve svojí firmě bych už radši cikána nezaměstnal. Poslední dva toho víc nakradli než udělali, musel jsem je vyhodit.“
„Ty házíš Romy do jednoho pytle, ne všichni jsou takoví. Měl bys jim spíš pomáhat, protože to mají těžší než my ostatní, nikdo jim nechce dát slušnou práci.“
Často je autorem takového výroku člověk, který nikdy nemusel mít s cikány nic společného a rád intelektuálsky teoretizuje. Ve své ostentativní „tolerantnosti“ se cítí morálně povznesen nad ostatní „rasisty a xenofoby“ a zaměňuje přičinu s důsledkem. Jistě, problém rasismu a xenofobie existuje a je potřeba ho řešit, ale výše citovaný postoj majitele firmy rozhodně nepovažuji za projev ani jednoho z toho. Spíše za projev zdravého úsudku.
Jiným příkladem budiž (místy bohužel i úspěšné) snahy některých moderních „osvícenců“ o rozšíření výuky ve školách o tzv. alternativní teorie obhajované pokrouceným chápáním názorové plurality. Nechápou, že v odborném světě nemá pluralita ani demokracie své místo. Nedochází jim, že zavedením kreacionistických teorií do výuky biologie vedle klasického vývoje druhů odvozeného od vědecky celkem solidně prověřené Darwinovy teorie neprokazují svoji toleranci a otevřenost jiným pohledům na věc, nýbrž pouze svoji zbabělou tendenčnost a odbornou nejistotu. Vyznívá pak komicky, když případné kritické hlasy označují za omezené a netolerantní. Buď se bojí, nebo po odborné stránce nedokáží rozlišit, že některé teorie jsou nadřazené jiným už proto, že mají na rozdíl od nich podporu v ověřitelných faktech. Dostáváme se tím do oblasti, kdy principiálně rovnostářský přístup „tolerantních“ překračuje hranice lhostejnosti a začíná být svými důsledky dokonce škodlivý.
Jeden z nejnavštěvovanějších českých zpravodajských serverů novinky.cz se rozhodl změnit podmínky přispívání do diskusí pod články způsobem, který není příliš obvyklý a měl by být výrazným odklonem od doposud běžné a zhusta zneužívané anonymity přispěvatelů. Je zajímavé sledovat, jakou rekaci to vyvolalo právě na webu, který je znám mimořádně vysokou koncentrací internetových pořvávačů a zamindrákovaných primitivů. Ihned po zveřejnění nových pravidel se objevily stovky rozhořčených příspěvků hystericky označujících tento krok za akt cenzury. Řada zoufalců, zřejmě trpících přílišným dojmem sebedůležitosti, začala ohlašovat údajné zakládání různých diskusních trucwebů, kam chtějí přetáhnout ostatní podobné ubožáky a dosytosti si užívat své „svobody projevu“. Jiní prostě jen nadávají a předpovídají novinkám brzký krach, strmý pokles návštěvnosti, propad příjmů z inzerce a podobně. Pár ukázek na pobavení (přesný přepis včetně chyb):
„cenzore přestan nás šikanovat platíme si nemalé peníze a nebo je doba stb!!!“
„Chceme svobodu slova a ne novou totalitu a cenzůru.Za tohle jsem na náměstí v 89 nezmrzal.“
„Demokracie je svobodná diskuze pro všechny i pro ty se kterými nesouhlasím“
„(…) pokud někdo chce zůstat v anonymitě, tak mu to neberte je to jeho právo, co bude příště?“
Tito trolíci evidentně nedokáží ani vstřebat definici pojmu „cenzura“ (resp. se ani nenamáhají ji zjistit), což jim však nebrání v emotivních výlevech předhazujících paralelu s cenzurou z dob budování socialismu, kterou mimochodem s velkou pravděpodobností drtivá většina těchto jedinců zná leda z doslechu. Podobně účelově zachází i s pojmy „demokracie“ a „svoboda“, kterými se snaží ospravedlnit vymáhání jakýchsi svých domnělých práv na někom jiném (kterému tím paradoxně jeho vlastní svobodu upírají). Mazat na svém vlastním webu, který si někdo provozuje a platí, příspěvky jiných lidí, nemůže nikdy už z principu spadat do kategorie cenzury, ať by už k mazání docházelo podle libovolných (či dokonce podle žádných) pravidel. Můj web je můj prostor, za něhož si sám zodpovídám a s kterým si mohu naložit dle svého. To snad není tak těžké pochopit ani pro člověka, kterému dělá problémy zformulovat vlastní myšlenku a napsat větu s méně než 5 hrubkami.
Samozřejmě pokud mi záleží na nějaké reputaci nebo důvěryhodnosti, nějaká „rozumná“ pravidla předem nastavím a držím se jich (např. vyřazování vulgarit, rasistických výroků, urážek, příspěvků zcela mimo téma, pořvávání (text kapitálkami), tapetování a spamu mi připadá jako samozřejmá součást povinné hygieny každé internetové diskuse), ale rozhodně to není moje povinnost. Pokud se rozhodnu, že zveřejním příspěvky jen těch, kteří mi pošlou tisícovku na konto a svoji fotku do schránky, pak nikdo nemůže říci ani popel. Buď s mými podmínkami dobrovolně souhlasí, nebo si může jít diskutovat jinam. Je to čistě věc svobodné volby. Nic jako „právo vykecat se u kohokoliv“, jakási svoboda projevu naruby, neexistuje.
Asi trochu chápu, jak k takovému falešnému pocitu oprávněnosti dochází. Na server s návštěvností mnoha tisíců lidí denně, jehož pravidla přispívání do diskusí jsou dostatečně měkká, se časem začnou stahovat stáda anonymních halekalů, kteří nemají takovou možnost jinde a kteří si tam chodí pouze ulevit. Z původně zamýšlených diskusí postupně vytvoří něco velmi podobného chatu, značně zaplevelenému a vulgárnímu. Diskuse je ta tam, rozumné, přínosné a skutečně diskusní příspěvky k věci v tom bahně zcela zaniknou. Například prakticky pod každým článkem, bez ohledu na jeho téma a míru jeho apolitičnosti, najdete stovky politických výlevů a nadávek. Celé je to ještě umocněno nešťastným systémem hodnocení – jak to na novinky.cz nazývají – „kvality“ příspěvků formou kliků, která nejen že spíše odráží jen jakousi „popularitu“ v tom nejhorším slova smyslu, ale navíc se dá z technického hlediska poměrně lehce ošálit. Svůj smysl takové hodnocení tudíž zcela postrádá, o čemž se dá jednoduše přesvědčit nahlédnutím na top 5 téměř libovolné diskuse na novinkách.
Zmíněné stádo hýkavců si na dotyčném webu najde pohodlný prostor k rochnění a začne ho postupně považovat za „svůj“. Když se pak provozovatel rozhodne se stavem diskusí něco učinit, cítí se dotčeni na svých právech a trpí pocitem, že jim někdo něco bere nebo je vyhání z „jejich“ teritória. Bohužel pro ně je to po stránce právní i morální pocit zcela mylný, je to jen emotivní stav, který se možná dá zkraje pochopit, ale poprat se s ním musí každý po svém.
„Konkurenční“ diskusní weby, jejichž zakládáním mnozí bezzubě vyhrožují, by určitě byly úlevou oběma stranám. Dokonce mě upřímně mrzí, že nejspíš zůstane jen u planých gest, maximálně možná vznikne sem tam nějaký nevýznamný webík s okrajovou návštěvností ale to bude asi všechno. Podobné weby by totiž mohly být výbornou stokou internetových „diskutérů“, jakousi www-kanalizací. A jistě uznáte, že kanalizace je z hlediska hygieny prospěšná věc. Obávám se však, že pro tyto lidi je větším lákadlem trousit své duševní výpotky po známém serveru, na kterém se mu někdo jiný (provozovatel) postará o desítky tisíc čtenářů a kde se dá zažít opojný pocit – byť jen verbální – destrukce, než si něco šmudlit na vlastních osiřelých stránkách, které nemají samy co nabídnout, kromě holého prostoru k vynadávání se s ostatními podobně postiženými.
Je o to směšnější, když si takoví lidé myslí, že jejich odchodem přijde provozovatel novinky.cz o nějaké příjmy z reklamy nebo že ho to nějak jinak poškodí. Za prvé se domnívám, že nejvíce diskusních křiklounů se rekrutuje jednak mezi náctiletými a druhak mezi intelektuálně a potažmo sociálně slabšími skupinami, přičemž ani jedna z těchto kategorií není pro většinu inzerentů vyhledávanou cílovou skupinou. Za druhé jsem přesvědčen, že zkvalitnění diskusí může sice vést v absolutních číslech k poklesu návštěvnosti a – to asi spíše – počtu zobrazení, avšak tato návštěvnost může ve výsledku vygenerovat provozovateli větší zisk. Vyvezením diskusního hnoje se totiž postupně zvýší důvěryhodnost a vylepší jméno celého webu a možná se pak na něj začnou vracet čtenáři, kteří ho dříve opustili pro znechucení obsahem jeho diskusí, resp. kteří z téhož důvodu přestali do jeho diskusí přispívat. A totéž samozřejmě platí i o inzerentech.
Dá se polemizovat o tom, jestli opatření zavedené novinkami (zveřejnění pravého jména a města bydliště u každého přispěvatele) není příliš drakonické, omezující lidi žijící v zahraniční, nebo jestli to je dostatečný mechanismus k omezení projevů anonymních „verbálních hrdinů“. V každém případě však nějaké kultivující opatření novinky.cz už dávno potřebovaly. Teď bude zajímavé sledovat, jaký to vyvolá výsledný efekt a také jestli se k podobnému kroku odhodlají i jiné význačné české weby, trpící stejným problémem.
Na závěr přidám ještě jeden uraženecký citát anonymního kritika nových podmínek diskusí na novinkách:
„holt, budeme zas držet huby. ostatně to umíme.“
A dodávám: Kdepak, vážený, úplně postačí, když otevřete hubu jen tehdy, když budete mít co říci k tématu a budete to schopen říci slušně.
Úplně cítím to hrobové ticho, které by se na všech podobných internetových diskusích rozhostilo.
