Ondoň sebeklamný

Bochi Ondoňologie , , , , 0 komentářů
Ondoň sebeklamný

Ondoň sebeklamný, latinsky isineum grandiosus, je silně sebestředný a sebevědomý druh ondoně, u kterého se v průběhu evoluce zcela vytratila hranice mezi objektivní realitou a retušovaným obrazem sebe sama i představ o okolním světě. Tento výrazný úkaz tuzemské fauny je nebezpečný především tím, že způsobuje značné materiální škody.

Výskyt: Prvotní endemický výskyt byl zachycen na nevelkém hnojišti severně od Brna, později se tento druh rozšířil dále na západ. Nejčastěji se vyskytuje v biotopech s vysokou koncentrací lesklých ploch, ve kterých se může zálibně pozorovat, a v bezprostřední blízkosti centrálních zásobáren, sýpek apod, které s oblibou vyprazdňuje (paradoxem je, že dříve dohlížel na jejich doplňování). Fyzicky ho lze lokalizovat jen s obtížemi, jelikož se neustále přesouvá tam, kde je zrovna nejpříznivější světlo. Zvláštní oblibu má pak ve virtuálním prostoru sociálních sítí, kde se cítí obzvláště komfortně a bezpečně.

Popis: Tělo má na pohled vždy dokonale upravené, barevné peří natupírované a nápadně načechrané, drápy pečlivě zaostřené atd., čímž se snaží zakrývat skutečný věk i svoji nadměrnou hmotnost. Pravá fyziognomie ondoně sebeklamného je však doposud vědeckou záhadou, neboť jej ještě nikdo nespatřil bez silné krycí vrstvy a maskovacích zabarvení a pro jeho úskočnost a přelétavost se ho nedaří odchytit za účelem důkladnějšího prozkoumání.

Šíří kolem sebe specifické feromony, které ho v očích kognitivně méně stabilních jedinců činí ještě hezčím a chytřejším. Zarudlý artikulační otvor specifického tvaru je uzpůsoben k neustálému chrlení střídavě sebechvály a kritiky ostatních, zatímco dolní čelist a tváře jsou evolučně výhodně fixovány v mimickém výrazu permanentní přidrzlosti a falešného úsměvu. Hlasový projev je pronikavý a neochvějně sebevědomý.

Potrava: Zkonzumuje téměř cokoliv, co je k dispozici. Není schopen lovu ani pěstování, obživu získává formou výběru (nikoliv sběru) a čerpáním komunitních zásob vytvořených jinými společenstvími. Svou potravu si hojně dochucuje tzv. lajky a selfíčky, obzvláště rád si vždy pochutná na cizím peří. Naopak je silně alergický na tvrdé plody, které nedokáže snadno rozmělnit svým artikulačně-požívacím ústrojím. Pokus o krmení tohoto ondoně elementárními potravinami s doloženým původem u něj vyvolává dávivý reflex a agresivní záchvaty tzv. dieta demagogica.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň sebeklamný disponuje dominantním obranným mechanismem, založeným na unikátní kombinaci autocriticae absentia a anosognosia moralis, tudíž není absolutně schopen revidovat vlastní výroky, činy, ani rozpoznat vlastní selhání. Pokud je přistižen při omylu, manipulaci, lži nebo drancování komunitních zásob, jeho nervová soustava tuto informaci okamžitě přepíše do podoby záslužného či dokonce hrdinského činu, který pouze zlé a nepřející okolí nepochopilo. V případě nouze je schopen totéž interpretovat jako vinu někoho jiného.

Vyznačuje se také fenoménem zvaným asymetrická erudice. Dokáže s arogantní jistotou a poučným tónem rozebírat nejsložitější problémy ekosystému, ačkoliv jeho skutečné kognitivní schopnosti k danému tématu sotva převyšují znalosti kobylky luční (houpací). Na podobné úrovni funguje jeho jazykový aparát – navenek předstírá, že je schopen plynule komunikovat s jinými přespolními druhy, v praxi se však jeho lingvistická výbava omezuje na několik nesourodých zvuků (např. „ví vil sí“) a v případě snahy druhé strany o další komunikaci obvykle bleskurychle prchá do okolního podrostu.

V dobách hojnosti se snaží opanovat nejvydatnější teritoria, která následně vydrancuje, zanechá po sobě značný nepořádek a nakonec tuto paseku opouští, aby se uchýlil do nedalekého stínu. Pokud je vypleněná oblast obsazena jedinci jiného druhu, ondoň sebeklamný na ně z bezpečného povzdálí vytrvale a hlasitě vřeští a vyzývá je, aby zanechanou spoušť dali dopořádku. V případě, že se tak stane, má tendenci dotyčné území znovu obsadit a jeho aktuální stav vydávat za svou zásluhu, která mu dává právo ho užívat.

Rozmnožování: Reprodukční strategie nespočívá v dělení buněk, nýbrž v násobení dluhů. Místo produkce vlastních embryí loví jednodušší organismy s dosud nevyvinutým nervovým systémem a pomocí tzv. dluhopisového inkubátoru jim poskytne potravu pro jejich další tělesný a duševní rozvoj (který je však ukončen poměrně záhy). Takto vytvořený tzv. sledující roj si díky tomu zaváže doživotní věrností, ale již mu neprozradí, že inkubátor je provozován díky prostředkům, které bude muset nastřádat následující generace.

Ostatní: Ondoň sebeklamný má v přírodě nezastupitelnou roli. Slouží jako výrazná disturbance a sukcesní spouštěč pro rozvoj nových populací a zvyšování variability fauny i flóry, podobně jako to dokáží rozsáhlé přírodní požáry nebo živelné pohromy.

U projevů předstírání tohoto ondoně dosud nebylo definitivně objasněno, do jaké míry sám svým tvrzením a představám věří. Současné odhady ondoňologů se pohybují mezi 97-99%.

Shlédnutí: 187

Ondoň grantodárný

Bochi Ondoňologie , 0 komentářů
Ondoň grantodárný

Ondoň grantodárný, latinsky isineum grantophagum, je poloparazitický druh obývající především biotopy vědeckých agentur, hodnoticích komisí, rektorátů, děkanátů a nověji též elektronických systémů s neintuitivním uživatelským prostředím.

Výskyt: Valnou většinu svého života tráví nepozorován ve svých hlubokých norách, v sklepních útrobách a temných chodbách administrativních budov. Na povrchu se nejčastěji vyskytne až v období těsně před uzávěrkou grantových soutěží, kdy se jeho aktivita prudce zvyšuje. Ve volné přírodě je obtížně pozorovatelný, neboť se zpravidla složitě ale účinně maskuje za podobné, užitečné živočišné druhy.

Popis: Neobratné a tučné tělo má pokryté šupinami z formulářů, tabulek, vnitřních předpisů, metodik a seznamů často kladených otázkek. Hlava je vůči tělu poměrně malá, zato trávicí systém tvoří několik mohutných šanonů. Končetiny jsou krátké, ale zakončené mnoha drobnými prsty vhodnými k odškrtávání políček a manipulaci s razítky.

Potrava: Živí se především časem vědců. Mimořádným obdobím hojnosti je pro něj víkend před uzávěrkou, kdy dokáže zkonzumovat i několik člověkoměsíců vysoce kvalifikované práce, aniž by zanechal měřitelnou vědeckou hodnotu. V rámci potravy přijímá také podpisy statutárních zástupců, potvrzení o bezdlužnosti a beztrestnosti, čestná prohlášení, korunové rozpočtové přesuny, přílohy příloh a jeho oblíbeným dezertem jsou prohlášení o genderové rovnosti.

Trávení potravy probíhá pomocí vícestupňového přežvýkávání a postupnými přesuny potravy mezi jednotlivými šanonovými žaludky. Účinnost trávicího traktu je však poměrně nízká, naprostá většina pozřeného materiálu končí jen částečně natrávená a je následně vyloučena z organismu.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň grantodárný má unikátní schopnost množit své požadavky a potřeby bez navýšení své užitečnosti pro životní prostředí. Například původní stravu složenou z jedné tabulky začne po určité době odmítat a vyžaduje jemnější stravu v podobě tabulky hlavních cílů, dílčích cílů, měřitelných cílů, indikátorů cílů, rizik cílů a popisu souladu dílčích cílů s hlavními cíli.

Mimořádně vyvinutý je u něj orgán pro detekci marginálních formálních odchylek. Tento orgán dokáže např. již v rámci žvýkání odhalit chybějící iniciálu v příloze B7 mnohem dříve, než by měl třetí šanonový žaludek případným dávivým reflexem možnost zareagovat na to, zda je poskytnutá strava z nutričního hlediska plnohodnotná.

Ti, kteří poskytnou ondoňovi grantodárnému obzvláště chutnou a plnohodnotnou krmi, jsou jím odměněni přízní jeho dočasné přítulnosti, která obvykle trvá několik málo let. Vyžaduje však zacházení podle poměrně striktních pravidel. Např. povolené drbání na zádech a na břiše má svou omezenou míru a nelze zaměňovat jedno za druhé. Dále např. na pořízení pelíšku s životností přesahující dobu pobytu ondoně u svého hostitele se dotyčný ondoň zpravidla odmítá účastnit, případně jen malým dílem.

Ondoň grantodárný, zvlástě subspecie vyskutující se v našich krajích, je povahově krajně nedůvěřivý tvor. Vyžaduje průběžné přehledy o nákupech svého hostitele i o tom, co který den pro svého ondoně učinil, čímž je neustále utvrzován o důvodnosti poskytování své dočasné přízně.

Rozmnožování: Rozmnožuje se tzv. novelizací. Rozmnožovací cyklus ondoně grantodárného probíhá skrytě, převážně v podloží metodických vrstev. Nejprve jedinec vypustí nenápadný zárodek pokynu, který se uchytí v úrodném úředním humusu a začne větvit drobné odnože. Z nich vyrůstají stále jemnější výhonky výkladů, odkazů a upřesnění, až původní organismus zcela zmizí v houštině vlastních příloh a dodatků. V této fázi přicházejí první uchazeči (budoucí potenciální hostitelé) a svými dotazy mimoděk roznášejí spory do dalších částí biotopu. Z každé takto opylené nejasnosti pak může vyrůst nový metodický útvar, nápadně podobný předchozímu, avšak opatřený čerstvým datem, novou přílohou a několika dosud nespecifikovanými povinnostmi. Z tohoto mimořádně komplikovaného zárodečného materiálu se následně v době zralosti zhmotní dospělý jedinec.

Ostatní: Přirozeným nepřítelem ondoně grantodárného je jednoduchost. V případě jejího výskytu reaguje panicky a okamžitě vytvoří pracovní skupinu nebo webinář.

Shlédnutí: 157

Dezopárty aneb vhled do duše krysařovy

Bochi Politika a věci veřejné, Ze života , , 0 komentářů
Dezopárty aneb vhled do duše krysařovy

Strávil jsem dnešní odpoledne pozorováním, dokumentováním a rozhovory s účastníky té dnešní „slavné“ Vrabelovy demonstrace. Byla to opravdu zvláštní směska lidí s různými motivacemi, proč tam jsou, ale zdá se, že jedno je spojuje – neschopnost (nebo jen nechuť?) chápat souvislosti, racionálně zpracovávat informace a domýšlet důsledky. To by ale bylo na delší povídání…

Každopádně naprosto zřejmé se ukázaly být přinejmenším 3 věci:

1) „Krysař“ Vrabel nemá absolutně žádný plán (navzdory názvu jeho „projektu“), nic v podstatě konstruktivního na demonstraci nepadlo (a to ani od nikoho z dalších řečníků).

2) Vrabel se ukázal definitivně jako zbabělec a pokrytec. Tenhle člověk zblbnul několik tisíc lidí, že chce promluvit do ČT a když za ním přišli reportéři ČT udělat s ním rozhovor, odmítl to. Na otázky neodpovídal, odbrebentil si svůj naučený propagační monolog na svůj „projekt“ a pak už se jen otáčel ke kameře zády.

3) Lidí s každou Vrabelovou demonstrací ubývá, pomalu se to osekává na tvrdé jádro. Dnes se cca 3-5 tisíc „vrábeloveček“ vydalo na pochod na Kavčí Hory, během demonstrace na místě jich bylo ze začátku okolo 2-3 tisíc, ke konci sotva tisícovka, do centra pak už došly možná 2 stovky (a i ty pak stihly na Národní třídě udělal okolo pietních akcí bordel, u kterého musela zasahovat policie).

Tak tohle je ta sorta lidí, kteří by nám chtěli vládnout. Plán žádný, odbornost žádná, vlastní životy si neumí dát do pořádku (sám Vrabel je v insolvenci, do které se poslal z důvodu téměř 30 exekucí)… mám pocit, že vládu proletariátu jsme tu už měli a moc se neosvědčila.

Shlédnutí: 44

Veřejný pohled na soukromí

Bochi Politika a věci veřejné , , , , 0 komentářů
Veřejný pohled na soukromí

Ať chceme nebo nechceme, vlády a úřady systematicky narušují naše soukromí. Rovnováha mezi osobními svobodami, soukromím a mírou bezpečí je neustálým tématem společenské debaty a je zřejmé, že anonymita a absolutní soukromí jsou už v dnešní době idealistické koncepty. Nicméně pozastavil bych se nad paušalizujícím postojem některých lidí nebo relativizováním v komunikaci státního aparátu směrem k občanům, které by se daly shrnout takto: „Je mi to jedno, nemám přeci co skrývat.“ (Případně s manipulativním dodatkem: „Jestli ty máš co skrývat, pak asi nemáš čisté svědomí…“)

Nezáleží na tom, zda máte či nemáte „co skrývat“. Soukromí je základním právem jednotlivce, na němž stojí svoboda projevu a svoboda shromažďování – tedy základní pilíře fungování svobodné demokratické společnosti. Výrok některých politiků, že „kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát“, tedy záměrně překrucuje podstatu této problematiky.

Tvrdit, že vám nezáleží na právu na soukromí, protože nemáte co skrývat, se nijak neliší od tvrzení, že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct.
— Edward Snowden

Míra soukromí obecně souvisí s měrou, do jaké někdo disponuje informacemi o vás. S ohledem na svobodu projevu a shromažďování jde pak o dva základní typy informací – váš verbální resp. písemný projev a informace o vaší poloze. Obojího se do jisté míry většina z nás vzdává dobrovolně (s různou mírou uvědomění) především prostřednictvím internetu a služeb, které na něm využíváme. K tomu se přidávají další formy, především kamerové systémy a monitorování polohy mobilními operátory.

Jak to souvisí se svobodou projevu? Už samotné vědomí, že vaše projevy mohou být sledovány, může způsobit, že budete méně ochotni věnovat se určitým tématům, vyjadřovat se otevřeně… – v podstatě začnete sami sebe cenzurovat. A je to i záležitost kolektivní – ztrácíme do určité míry možnost poznat pohled jiných na věc, omezuje se tím diskurz v mnoha tématech a vlastně i rozvoj nových myšlenek.

V případě většího množství prostředků ke sledování a většího množství takto získaných dat tkví další úroveň rizika v možnosti jejich agregace. Jednotlivé dílčí informace, které samy o sobě nepovažujete za citlivé, lze spojit do celku, který o vaší osobě vypovídá něco, co by vás v těch původních jednotlivých informacích ani nenapadlo hledat. Propojit lze navíc i data o různých osobách – řada subjektů tak může zjistit, s kým jste sdíleli společný prostor, s kým a o čem jste kdy komunikovali apod., což se pro změnu dotýká svobody pohybu a shromažďování. Možná si pak dvakrát rozmyslíte, jestli kontaktovat nebo se setkávat s lidmi, kteří by se mohli stát „zájmovými osobami“ státu, nebo jestli se zapojit do činnosti, která by mohla v agregovaných datech působit jakkoliv podezřele.

Tento v obou zmíněných ohledech autocenzurní prvek má navíc odrazující účinek nejen na jednotlivce, ale také na celou společnost. Souhrnným důsledkem takového znejistění může být oslabení činností, které jsou pro fungující demokracii zdravé a zásadní – občanského aktivismu, investigativní žurnalistiky, společenské kritiky, politického nesouhlasu a dalších.

Z druhé strany tu pak máme přímou možnost zneužití ze strany těch, kteří daty o nás disponují. Na konci všeho je nakonec člověk a zvláště když si uvědomíme, že lidé s přístupem k datům o osobách a přístupem k moci jsou množiny se značným překryvem. A i kdybychom důvěřovali v tomto ohledu současným vládám i všem úředníkům a dalším lidem, kteří mají oprávněný přístup k našim datům, podstupujeme stále obrovské riziko. Systémy sledování, které dnes vytváříme a upevňujeme (mnohdy dobrovolně), mohou být kdykoli v budoucnu zneužity jinými vládami, zahraničními zpravodajskými službami, agenty nebo hackery.

Každý nový systém sledování, každý další zásah do osobního prostoru a každý nový způsob propojení těchto dat naše soukromí oslabuje a posouvá nás o krok dál od svobodné společnosti, bez ohledu na to, jestli se tak stalo s naším vědomím, nebo dokonce s naším souhlasem. Je to o to zrádnější, že jde o postupný proces, u něhož si nemusíme být vůbec vědomi závažnosti jednotlivých kroků. Až do chvíle, kdy se probudíme do světa, kde naše soukromí prakticky ztratilo význam.

Shlédnutí: 49

Ondoň melounový

Bochi Ondoňologie , , , , , 0 komentářů
Ondoň melounový

Ondoň melounový, latinsky isineum melonicum, je pozoruhodný druh ondoně, jehož základní biologickou vlastností a nápadným prvkem je dvoubarevnost: na povrchu zelený, uvnitř rudý. Tato vlastnost vedla některé starší badatele k mylnému závěru, že jde o rostlinu. Ve skutečnosti se jedná o aktivního škůdce se silnými direktivními sklony.

Výskyt: Vyskytuje se zejména v konferenčních klimatických pásmech, neziskových mokřadech, na školních stávkách a podobných ekosystémech. Často migruje ve stádech, která se zvenčí jeví jako spontánní, ale ve skutečnosti se pohybují organizovaně podle velmi přesně dávkovaných ideologických feromonů.

Popis: Povrch těla je jasně zelený, místy s odstíny khaki, aby splýval s mechem, logy grantových výzev a recyklovaným papírem. Po rozříznutí – v čistě vědeckém, nikoliv kulinářském zájmu, jedná se totiž doposud o chráněný druh – je patrné sytě rudé vnitřní pletivo. Mozek má rozdělen na dvě poloviny se striktně členěnou funkcionalitou: první část je citlivá na planetární bolest, druhá disponuje schopností sestavovat seznamy zákazů.

Oči těchto jedinců bývají vlhké s rozšířenými zorničkami, prst zdvižený, brada morálně předsunutá.

Potrava: Živí se pocitem viny, uhlíkovou stopou ostatních jedinců, dotacemi, zákazovými návrhy a přesvědčením, že lidé by byli šťastnější, kdyby směli dělat pouze to, co jim ondoň mlounovitý ještě nezakázal. Jako doplněk stravy rád přijímá sóju, paniku, sušené cvrčky a morální převahu.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň melounový je vybaven zvláštním přeměnným ústrojím, jímž dokáže z drobných změn okolního prostředí vytvářet rozsáhlé systémy hnízdní regulace. Např. z prostého nedostatku vody u jednoho napajedla odvodí během krátké doby povinný rozvrh koupání celého stáda, přidělování travin podle morální zásluhy a výchovné kruhy pro jedince, kteří dosud nerozeznali správnou linii slunečního svitu.

Tento druh se vyznačuje pozoruhodnou nepřímou úměrou mezi kognitivními schopnostmi a reálnými znalostmi na jedné straně a pevností hlasového projevu na straně druhé. Jsou schopni pojmout řád světa pomocí sdělení v několika málo, zato však definitivních vět. Při podráždění nervové soustavy vědeckými argumenty vypouští ondoň melounový ostrý signální zvuk a vyřčené se snaží zakrýt pomocí posvátných pachových značek, jejichž platnost byla předem potvrzena kmenovou radou. Má rád striktní tvrzení, naopak špatně snáší nejistotu, rozvahu, chybové úsečky a ekonomické úvahy.

Rozmnožování: Rozmnožuje se prostřednictvím školních nástěnek, instagramových infografik, klimatických výzev a naléhavých prohlášení začínajících slovy „zbývá nám posledních…“. Přesná hodnota za slovem posledních se sice v čase mění, ale rozmnožovací účinek zůstává zachován.

Ondoň melounový je schopen se křížit nebo vytvářet partnerství s ondoněm rudým. Tato případná partnerství však zpravidla končí tím, že se oba druhy vzájemně požerou.

Ostatní: Ondoň melounový tvrdí kudy chodí, že chce zachránit přírodu. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že příroda je pro něj především argumentačním biotopem, v němž může pěstovat svůj skutečný oblíbený ekosystém: centrální plánování.

Shlédnutí: 176

Jak je to s Babišovou vraždou vlastního syna?

Bochi Politika a věci veřejné, Ze života , , 0 komentářů
Jak je to s Babišovou vraždou vlastního syna?

Cože? Nějaká nová kauza? Slyšíte o takové spojitosti poprvé? Čtěte, pochopíte…

Babiš a jeho dvorní imagemaker Prchal. Mimořádně odpudivá momentka. (c) Lidovky.cz

To, že má Babiš mimořádně dobře podchycené PR je známo. On sám i jeho mediální tým (komunikující s veřejností v jeho jméně) dokáží patřičně zveličit úspěchy (z nichž spousta je buď samovolných nebo dokonce přivlastněných), zamlčet nebo zrelativizovat neúspěchy i průšvihy a některé dokonce otočit ve svůj prospěch. Mnohdy se však uchylují až k čistým manipulací a lžím. Tahle systematická propaganda je bohužel těžko napadnutelná po právní stránce a ani adekvátní politická reakce se bohužel zatím nedostavuje nebo je neúčinná. Jsou však případy, které jsou přes čáru i z právního hlediska. O jednom z nich např.  vypovídá rozsudek ve věci Babišovy pomluvy o údajně zaplacených demonstrantech na akcích pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii, na základě kterého se tento bezpáteřní lhář měl omluvit žalující straně (paní Filipové), což se mimochodem dosud nestalo.

Další podobný případ veřejné lži splňující atributy pomluvy se pak odehrál začátkem loňského prosince, kdy Babiš v hlavních zprávách ČT i Novy prohlásil: “… samozřejmě jsme měli tady i na Letné demonstrace, kde lidi dokonce nejenom že chtěli, abych šel do vězení, ale chtěli i moji smrt.” Je ohromně laciné „jen tak mimochodem“ prohodit takové závažné obvinění bez jediného důkazu. Povrchní divák to přijme z úst premiéra jako fakt, ten plivanec vůči oponentům se rozpleskne na našich obrazovkách a ani to nic nestálo, politické body splněny. Laciné, zbabělé, nedůstojné… určitě, ale pragmatické zákeřné svini, která je sama zbabělá a pojmy jako právo, slušnost nebo důstojnost jí nic neříká, to těžko bude jakkoliv překážet.

Jen tak plácnout do éteru vážné obvinění bez důkazu dokáže každý blbec. (Události ČT, 4.12.2019)

Jenže svoboda slova opravdu neznamená bezmezné právo veřejně šířit lži. Tím spíše by to mělo platit pro někoho, kdo zastává jakoukoliv exponovanější státní nebo úřední funkci, z jejíž pozice má snazší přístup do veřejných médií a tím pádem větší možnost vlivu na veřejné mínění. Tento typ společenské zodpovědnosti si někteří naši státníci evidentně neuvědomují a proto by tu měl existovat alespoň funkční a účinný soudní aparát, který by je měl vrátit do patřičných mezí.

Vyzval jsem proto ještě v prosinci prostřednictvím emailu našeho současného premiéra k veřejné omluvě za tu nehoráznou pomluvu o „demonstrantech usilujících o jeho život“. Nijak na to nereagoval, s čímž jsem víceméně počítal, ale chtěl jsem před podáním žaloby nejdříve vyčerpat i jiné, smírnější prostředky. Dalším z nich pak byla předžalobní výzva odeslaná přes oficiální podatelnu na adresu vlády ČR. Ani na tu nepřišla po stanovené týdenní lhůtě žádná odpověď, proto jsem podal na Babiše trestní oznámení ve věci pomluvy s návrhem nápravy prostřednictvím veřejné omluvy.

Státní zástupce si dal na čas, dokonce o několik dnů přešvihl zákonem mu danou lhůtu 30 dnů na vyjádření, ale nechť. Horší bylo jeho stanovisko k žalobě – v dopise plném právnického ptydepe a vágních vyjádření se konstatuje, že se takové tvrzení vlastně nikoho dotknout nemohlo a potažmo není ani zřejmé, kdo byl adresátem výroku. Chápu, že český systém soudnictví není založen na precendenčním principu jako třeba právo anglosaské, nicméně už s přihlédnutím k výše zmíněnému případu paní Filipové (na který jsem v trestním oznámení dokonce výslovně odkazoval), který se v podstatě týkal mnohem měkčího výroku (úplatnost vs. výhružka zabitím), je takové rozhodnutí překvapivé. Netuším, jestli za tím stojí pouhá neochota státního zástupce se případem dále zabývat, zda jde o Babišova voliče nebo fanouška, případně jestli tak rozhodl ze strachu, ale každopádně tím jen přispěl k pocitu nedůvěry v právní principy tohoto státu.

Nechci si zvykat na to, že politická vrchnost může beztrestně házet špínu na kohokoliv, aniž by za to nesla odpovědnost. Bohužel to, co se děje poslední roky u nás, už dávno překročilo hranice tradičního politického boje se zdravou názorovou pluralitou. Úpadek politické kultury u nás a míra, s jakou je současná vláda provázaná s dalšími složkami státní moci (skrze vytváření tlaku na kokrétní osoby, dosazování vlastních lidí, korupce, poskytování selektivních výhod apod.), i intenzita, s jakou babišovsko-zemanovská chobotnice prorůstá tuto společnost, již delší dobu zasahují hluboko do kriminální sféry. I mnohem větší a do očí bijící případy masivních střetů zájmů, zneužívání dotací a pravomocí, personálních čachrů atd. se bohužel zatím současné vládě daří vykrývat, čímž se odhaluje určitá bezmocnost obranných mechanismů tohoto státu. Tím spíše je pak smutné, že představitelé práva v naší zemi (mezi které patří mimo jiné státní zástupci) alespoň nevyužijí maximum nabízených možností k tomu, aby přinejmenším v některých ohledech vykázala z řetězů utržené politiky do patřičných mezí.

„Babiš se nadobro zbavil nepohodlného syna!“ Pravda nebo lež? A není to jedno? Sorry jako…

Nebo mi tím chtějí naznačit, že když teď ve smyslu Babišovy rétoriky záměrně polozamlženě do nejsledovanější české televize prohlásím: “… samozřejmě máme tady na Klárově vysoký státní úřad, kde jeho vrchní představitel své vlastní děti nejenom unáší, ale dokonce je i vraždí”, že budu podobně jako on beztrestný? A nebo tu zákony platí jen pro někoho?

Lhostejnost, zbabělost a nepatřičná smířlivost tvořily podhoubí minulého režimu u nás. Ze stejných důvodů se tak dobře daří i těm novým prašivkám, které se u nás v posledních několika sezónách nebývale přemnožily.

Shlédnutí: 5 930

Co má společného koronavirus s klimatem?

Bochi Politika a věci veřejné, Věda a technika , , , , , 0 komentářů
Co má společného koronavirus s klimatem?

Novináři buď ve snaze o senzačně znějící titulky, nebo z prostého ignorantsví často ohromují čísly, která bez kontextu nedávají pořádný smysl a spousta dalších lidí pak tuto rétoriku nekriticky přebírá. Opět se to ukazuje na současné histerii okolo koronaviru (2019-nCoV). Už zhruba týden se objevují nové a nové články, denně aktualizující počet obětí a ukazující poměrně drastická opatření čínských úřadů, kontroly na letištích, hromadné rušení letů, davové psychózy skupování roušek, nucené karantény atd.

Tak nejdříve ten kontext: Za prahovou hodnotu virové epidemie je u nás považováno 1500 nemocných na 100 tisíc obyvatel. V současné době je epidemický stav z důvodu chřipky vyhlášen celorepublikově, při aktuálních hodnotách se jedná o zhruba 200 tisíc nemocných. Každý rok je u nás na vrub chřipky přičítáno okolo 1500-2000 obětí.

Koronavirus 2019-nCoV pod elektronovým mikroskopem

Více než miliardová Čína přitom k dnešnímu dni hlásí nějakých 14 tisíc nakažených a 300 mrtvých v důsledku koronaviru. Aniž bych to chtěl jakkoliv zlehčovat, musím se ptát – je to hodně, nebo málo? Vyplašený čtenář si představí ten „masakr“ tří stovek mrtvých a má v tom hned jasno. Jenže v čínském měřítku to představuje zhruba jednoho pacienta na 100 tisíc obyvatel a jedna obět připadá průměrně na více než 4 milióny lidí! To mají tamní soudruzi tak drakonicky nastavené epidemické prahy? Nebo nám neříkají celou pravdu? Navíc, málokdy ve veřejných médiích zároveň zaznělo, že většina obětí byla v poměrně vysokém věku (nad 60 let) a často byly příčinou druhotné infekce, kombinace s chronickými respiračními nebo srdečními potížemi apod., což je typickým atributem chřipkových onemočnění.

Argumentuje se také vysokou infekčností této virové mutace a například v nováckých zprávách před pár dny prezentovali dramatickou, zhruba exponenciální křivku nárůstu počtu nakažených. „Zapomněli“ však dodat, že stejný typ vývojové křivky vykazuje prakticky každá podobná sezónní choroba a až dosáhne obvyklé saturace a následně začne klesat, nikdo takto aktualizovanou křivku už v hlavních zprávách neukáže, protože zcela pozbude na své dramatičnosti.

Ani to, že jde o relativně nový a málo známý typ viru, na který neeexistují léky ani vakcína, nehraje velkou roli. Většina pacientů symptomaticky podobné typy viróz (např. chřipku) léčí pouze vyležením, případně podpůrnou léčbou (antipyretika, vitamíny, …) a míra proočkování proti běžným typům chřipek je beztak poměrně malá (u nás i celosvětově). Další obava plyne z možných budoucích mutací – k těm však dochází i u již známých chřipkových virů. V čem se údajně liší nejnovější koronavirus od běžných chřipkových nákaz je vyšší koeficient infekčnosti, ale je otázka, nakolik jsou taková čísla u začínající epidemie spolehlivá, už vzhledem k omezeným laboratorním kapacitám a ke krátké době, po kterou testy probíhají.

Má tedy tohle všechno být důvod k tomu, nepouštět lidi z bytů a uzavírat celá mnohamiliónová města? Tak buď nám oficiální představitelé Číny bohapustě lžou (což by u komunistů nebylo až tak překvapující), nebo to na dalším příkladu odhaluje sklony současné globalizované a přecitlivělé společnosti k přehnaným reakcím a zároveň zřejmě i snahy vydojit z toho kapitál. Ať už finanční nebo politický – počínaje médii, uměle živícími „velké“ téma, přes výrobce ochranných pomůcek a léků, populistické proklamace politiků jaká opatření „na ochranu svých občanů“ chystají, až po přísliby budoucích brebend, plynoucích z využití lidského strachu (ať už se to týká legislativy nebo byznysu).

Toto schéma iracionálního chování i způsob mediální prezentace docela připomínají klimatické tanečky posledních několika let. Ačkoliv podporuji všechny rozumné snahy o snížení zátěže přírody lidskou činností, téma globální změny klimatu (dříve dost nešikovně označované jako globální oteplování) se stalo spíše platformou pro politické proklamace a státem garantovaný byznys, než pro vědeckou a věcnou diskusi.

Péče o naši planetu je záslužná věc, ale plané plkání nedovzdělaných amatérů na konferencích s vágními závěry k tomu jen těžko přispěje.

Začíná to už patřičnou informační masáží: Lidstvo vyprodukuje ročně 35 gigatun skleníkových plynů (především oxidu uhelnatého a metanu) a proto se připravme na potřebu masivních investic do „zeleného byznysu“ a dotací, na nárůst legislativních omezení a kontrolních mechanismů, direktiv, norem a s tím spojené administrativy (ve státní i komerční oblasti). Jinak to nepůjde. Změnu klimatu zastavíme, ať to stojí, co to stojí. A myslíme to s vámi a přírodou dobře.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Tak opět trochu toho kontextu: Přes 30 miliard tun CO2 vyprodukovaného lidskou činností za rok zní děsivě, ale kdo si to dokáže představit? Průměrné zhruba 4 tuny na osobu, nebo spíš deset kilogramů na osobu a den, to už je našim představám trochu blíž. Z toho konkrétně v důsledku pozemní dopravy zhruba jeden kilogram. Ale je to hodně nebo málo? Je to dost na to, aby byl důvod tlačit emisní normy aut téměř za fyzikální meze, když se přitom nevyvíjí přiměřeně tomu podobné tlaky na jiné, často větší, zdroje znečištění? Je to dost nebo málo v kontextu toho, že v druhohorním období jury byla koncetrace CO2 v atmosféře pětinásobná oproti dnešku? Je to dost nebo málo s přihlédnutím k tomu, že mimo působení člověka se uvolní do ovzduší dalších 800 gigatun CO2 ročně? Není spíše podstatná rychlost změn, než samotná absolutní hodnota?

Jak aktuální humbuk kolem koronaviru, tak současné klimatistické trendy vykazují společný sociální mechanismus. Bohužel takový, jehož základem není racionální přístup vedoucí k realistickým a efektivním opatřením, ale spíše iracionálními pohnutkami živená snaha nahnat politické, ideologické a kapitálové body.

Shlédnutí: 3 061