Politika a věci veřejné

Se začátkem tohoto roku vešla v platnost novela zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, zavádějící mimo jiné přímé poplatky za návštěvy lékařů, ambulatní péči, vydání léků apod. Česká společnost, evidentně doposud mocně poznamenaná socialistickou zkušeností, zareagovala pochopitelně značně negativně. Bohužel většina z těch, kteří nemohou novým poplatkům přijít na jméno, si nedají dohromady širší souvislosti.

Nechápou, že princip spoluúčasti není obecně v krytí nákladů (v tomto případě na zákrok, lék, či pobyt v nemocnici), už proto, že tvoří většinou jen jejich mizivou část, ale že plní roli jakési bariéry, která do značné míry zamezuje zneužívání nebo nadužívání systému pojištění. Že to docela funguje, je pěkně vidět na zhruba čtvrtinovém meziročním poklesu v průměru návštěv lékaře na jednoho obyvatele v průběhu prvních dvou měsíců, které od zavedení novely uplynuly. Léků na předpis bylo pak vydáno téměř o polovinu méně. Pro úplnost je dobré poznamenat, že např. za preventivní prohlídky se neplatí nic, takže na důležitou preventivní péči nemá kritizovaná novela žádný vliv.

Princip spoluúčasti je poměrně obecný a vztahuje se na zdravotní péči stejně tak, jako na různé formy hmotných pojistek, např. na domácnost, na auto apod. Je zajímavé, že tyto ostatní případy nejsou vnímány zdaleka tak kontroverzně jako právě případ zdravotního pojištění, ačkoliv principiálně se vlastně nijak neliší. Naopak bychom si měli uvědomit, že poplatek za návštěvu lékaře je stále nesrovnatelně nižší než třeba spoluúčast na havarijní pojistce (řádově stovky až tisíce), přitom zdraví si doufám vážíme více než nějaké tuny plechu a gumy, nebo snad ne?

Vyloženě sociálními případy zde také argumentovat nelze (ačkoliv se s tím velice často setkávám, citové hraní na strunu chudoby je oblíbená forma oponentury zejména levicově smýšlejících), neboť na ty zákon myslí formou prominutí poplatků. Což by se dokonce dalo považovat za velmi vstřícné ustanovení vzhledem k tomu, že i ten nejchudší musí z něčeho žít a není moc pravděpodobné, že by to bylo méně než 60 Kč za den, inkasovaných v případě hospitalizace za de-facto kompletní servis (ubytování, strava, hygienické zázemí, odborný lékařský dohled). K tomu ještě mají nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi. Dalo by se tedy dokonce říci, že právě nejsociálnější případy (běžně označované výrazem „nejpotřebnější“, který se mně osobně nijak nelíbí a připadá mi nelogický) na tomto systému tedy získají relativně nejvíce. A bylo by tomu i v případě, že by museli poplatky hradit z vlastního, což nemusí. Pro ty ostatní pak platí, že v nejhorším případě zaplatí 5000 Kč za rok, vše nad tuto částku jim vrátí zdravotní pojišťovna (viz §16b citovaného zákona). V přepočtu se jedná o necelých 14 Kč denně, což těžko někoho položí (nemluvíme teď o sociálních případech, viz začátek tohoto odstavce).

Dalším oblíbeným argumentem, vypočítavě a cíleně brnkajícím na strunu závisti, je, že poplatky jdou přímo do kapes hamižným a již tak (údajně) přepláceným lékařům a lékárníkům. K popření tohoto neustále omílaného bludu (oblíbeného hlavně u notorických internetových diskutérů a brblalů, kteří ventilují svoji frustraci místo toho, abysi předem zjistili fakta) stačí přečíst si příslušnou pasáž zákona, konkrétně §16a. Zdravotnické zařízení i lékárny musí platbu vykázat pojišťovnám, které o tuto částku vyplatí méně (zhruba řečeno; ať už to bude formou nižší hodnoty bodu nebo přímou srážkou z fakturovaných částek, což zatím ještě nebylo rozhodnuto).

Přitom zdravotní pojištění stojí stále na nesrovnatelně sociálnějších základech, než jiné typy pojištění (což je asi dobře vzhledem k tomu, že jde zdraví je přeci jen speciálním druhem „komodity“). Cena havarijní pojistky nemovitosti, firmy nebo např. auta je odvozena od kombinace pojistné částky a rizikovosti, povinné ručení motorového vozidla od rizikovosti řidiče atd. Vedle toho zdravotní pojištění je založeno na principu kolektivní solidarity a díky tomu více nemocní nebo starší lidé rozhodně neplatí více než ostatní, ačkoliv čerpají ze zdravotního systému největší část prostředků. Oproti tomu řidič, který častěji havaruje nebo vlastní dražší auto, to rozhodně na svém účtu pozná.

Na závěr uveďme pro zajímavost malé srovnání poplatků v USA s těmi českými na základě mých praktických zkušeností. Drobný technický rozdíl je v tom, že v USA stanovuje výši spoluúčasti pojišťovna a její výše tedy závisí na volbě pojišťovny a volbě tarifu. Obecně čím vyšší základní pojistné, tím menší příplatek, tak jak jsme tomu zvyklí např. u havarijních pojistek. U levnějších pojistek se dokonce místo fixní částky může jednat o procentuální sazbu z celkových nákladů na vyšetření nebo zákrok. Mnou uváděná čísla berte jako běžný průměr.

Srovnání příplatků za zdravotní péči v ČR a v USA. Procentuální hodnoty jsou vztažené k průměrnému hrubému měsíčnímu příjmu domácnosti 30000 Kč (ČR), resp. $4000 (USA). Cena hospitalizace je v případě ČR přepočtena na průměrnou délku pobytu pacienta v nemocnici, která je zhruba 7 dnů (aby byly hodnoty srovnatelné).

Jak si snadno každý spočte, vzhledem k úrovni příjmů v té které zemi je pořád český systém spoluplateb v průměru 3-5krát mírnější než v USA.

O nelidskosti či nesociálnosti systému, do kterého přispívají všichni zhruba rovným dílem a čerpají z něj podle svých potřeb, tedy nemůže být ani řeč. Naopak je třeba zajistit, aby skutečně platilo to, že každý tento systém využívá pokud možno dle svých skutečných potřeb a nikoliv dle vlastní libovůle. Jedním z možných způsobů, jak se k tomuto stavu přiblížit, je právě zavedení spoluplateb. Ostatně nejsme zdaleka první zemí, kde tento systém funguje a zatím jsou s ním spíše dobré zkušenosti. Díky tomu může být financování zdravotního systému efektivnější (ponechme teď stranou jiné zdroje jeho neefektivity, se kterými by bylo potřeba se nezávisle vypořádat). A čím bude efektivnější, tím lépe pro všechny. Problém je v tom, že spousta lidí nevidí dále než do vlastní kapsy a do příští výplaty. Podívat se na celý problém ve větším měřítku a delším časovém horizontu jim evidentně činí problémy.