Byla jednou jedna instituce, která nebyla ani malá, ani veliká, ani chudá, ani bohatá. Pracovalo v ní nemálo chytrých hlav a vedení svou instituci spravovalo moudře a uvážlivě. Neméně uvážlivě zacházeli se svěřenými prostředky i její zaměstnanci, dobře vědouce, že měšec není bezedný a dukát jednou již vydaný, sám od sebe se nenavrací.
A protože právě oni nejlépe věděli, čeho jim k práci třeba jest, činívali věc prostě. Vyhledali, kde lze potřebný předmět poříditi nejlevněji, objednali jej, strážci měšce postoupili kupní list a nejpozději za několikero dnů mívali věc na stole. I bylo to sice prosté, leč účinné, praktické a rychlé.
Tu se však jednoho dne zamyslily moudré hlavy ještě moudřeji než obvykle, byvše k tomu ponouknuty panovníkovými rádci, a pojaly podezření, že milí zaměstnanci užívají přílišné svobody. Kdoví, pravily si, zda snad netratí peníze instituce lehkomyslně, ba trestuhodně více, než by musili. I usnesly se, že bude vyhlášen konkurs na Dvorního dodavatele, jenž bude v celém širém kraji nejlepší, nejspolehlivější a zajisté též nejlevnější. A co jest neméně důležité: bude náležitě pod dohledem. Rozhodnutí toto jevilo se správným a co více, panovníkovi rádci byli tuze spokojeni.
Seběhli se tedy dodavatelé ze všech stran a předháněli se ostošest ve slibech, sladkých řečech i cenách. Po dlouhém rokování byl jeden z nich moudrými hlavami vyvolen, smlouva slavnostně podepsána, pečetí opatřena a nový pořádek tak nastolen.
Jelikož milí zaměstnanci byli veskrze nátury trpělivé a chápavé, nevzpouzeli se nikterak, když si nyní na své zboží musili počkati řadu týdnů, ba někdy i měsíců. Smířili se také s tím, že vybírati smějí toliko z toho, co měl Dvorní dodavatel právě v zásobnici své, případně co byl ochoten milostivě dodati. Hřálo je totiž u srdce vědomí, že své instituci ušetřili nemalý peníz, za který ona mohla vykonati mnohé další dobro a dáti práci dalším lidem.
A tak se nákupní proces bohulibě rozkošatil. Do té doby nudný a přízemní vztah nakupující – dodavatel – strážce měšce obohacen byl o nákupního purkrabí, správní komoru, tajemnici moudrých hlav a několik nových opečetěných svitků, bez nichž by se žádné řádné hospodaření obejíti nemohlo. Za ušetřený dukát sice padly tři dukáty na provoz nového pořádku, leč považte, kolik dobra mohly ony dva dukáty navíc přinésti, nežli se ztratily v soukolí!
Avšak jak běžel čas, okolnosti se nemile zaonačily. A jistě nikoli vinou našeho Dvorního dodavatele, neboť ten byl přece vybrán řádně a moudře, počal tento své ceny poznenáhlu navyšovati. A navyšoval je tak dlouho, až nebyl nejlevnější nejen široko daleko, nýbrž ani úzko blízko.
Moudré hlavy, zvyklé důvěřovati řádu, jejž samy ustavily, toliko pokrčily rameny a smutně pronesly několik slov o těžké době, složité situaci na trhu a nutnosti postupovati systémově.
A co milí zaměstnanci? Ti dospěli záhy k poznání, že některé věci vlastně toliko nepotřebují. Že staré počítadlo může sloužiti ještě rok, dva, ba i celou věčnost. Že věci fungující jen občasně či věci charakteru jankovitého, vedou člověka k přirozené rozvaze. A že přístroje, postupně odcházející navzdory veškeré péči, nám smrtelníkům především připomínají pomíjivost všech pozemských jistot a statků.
S odstupem času tedy zajisté blahořečiti své instituci budou, že jim dopomohla k tak vzácnému zlomku moudrosti: totiž že nejlepší úspora jest ta, při níž se nakonec nepořídí ničeho.
