Ať chceme nebo nechceme, vlády a úřady systematicky narušují naše soukromí. Rovnováha mezi osobními svobodami, soukromím a mírou bezpečí je neustálým tématem společenské debaty a je zřejmé, že anonymita a absolutní soukromí jsou už v dnešní době idealistické koncepty. Nicméně pozastavil bych se nad paušalizujícím postojem některých lidí nebo relativizováním v komunikaci státního aparátu směrem k občanům, které by se daly shrnout takto: „Je mi to jedno, nemám přeci co skrývat.“ (Případně s manipulativním dodatkem: „Jestli ty máš co skrývat, pak asi nemáš čisté svědomí…“)
Nezáleží na tom, zda máte či nemáte „co skrývat“. Soukromí je základním právem jednotlivce, na němž stojí svoboda projevu a svoboda shromažďování – tedy základní pilíře fungování svobodné demokratické společnosti. Výrok některých politiků, že „kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát“, tedy záměrně překrucuje podstatu této problematiky.
Tvrdit, že vám nezáleží na právu na soukromí, protože nemáte co skrývat, se nijak neliší od tvrzení, že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct.
— Edward Snowden
Míra soukromí obecně souvisí s měrou, do jaké někdo disponuje informacemi o vás. S ohledem na svobodu projevu a shromažďování jde pak o dva základní typy informací – váš verbální resp. písemný projev a informace o vaší poloze. Obojího se do jisté míry většina z nás vzdává dobrovolně (s různou mírou uvědomění) především prostřednictvím internetu a služeb, které na něm využíváme. K tomu se přidávají další formy, především kamerové systémy a monitorování polohy mobilními operátory.
Jak to souvisí se svobodou projevu? Už samotné vědomí, že vaše projevy mohou být sledovány, může způsobit, že budete méně ochotni věnovat se určitým tématům, vyjadřovat se otevřeně… – v podstatě začnete sami sebe cenzurovat. A je to i záležitost kolektivní – ztrácíme do určité míry možnost poznat pohled jiných na věc, omezuje se tím diskurz v mnoha tématech a vlastně i rozvoj nových myšlenek.
V případě většího množství prostředků ke sledování a většího množství takto získaných dat tkví další úroveň rizika v možnosti jejich agregace. Jednotlivé dílčí informace, které samy o sobě nepovažujete za citlivé, lze spojit do celku, který o vaší osobě vypovídá něco, co by vás v těch původních jednotlivých informacích ani nenapadlo hledat. Propojit lze navíc i data o různých osobách – řada subjektů tak může zjistit, s kým jste sdíleli společný prostor, s kým a o čem jste kdy komunikovali apod., což se pro změnu dotýká svobody pohybu a shromažďování. Možná si pak dvakrát rozmyslíte, jestli kontaktovat nebo se setkávat s lidmi, kteří by se mohli stát „zájmovými osobami“ státu, nebo jestli se zapojit do činnosti, která by mohla v agregovaných datech působit jakkoliv podezřele.
Tento v obou zmíněných ohledech autocenzurní prvek má navíc odrazující účinek nejen na jednotlivce, ale také na celou společnost. Souhrnným důsledkem takového znejistění může být oslabení činností, které jsou pro fungující demokracii zdravé a zásadní – občanského aktivismu, investigativní žurnalistiky, společenské kritiky, politického nesouhlasu a dalších.
Z druhé strany tu pak máme přímou možnost zneužití ze strany těch, kteří daty o nás disponují. Na konci všeho je nakonec člověk a zvláště když si uvědomíme, že lidé s přístupem k datům o osobách a přístupem k moci jsou množiny se značným překryvem. A i kdybychom důvěřovali v tomto ohledu současným vládám i všem úředníkům a dalším lidem, kteří mají oprávněný přístup k našim datům, podstupujeme stále obrovské riziko. Systémy sledování, které dnes vytváříme a upevňujeme (mnohdy dobrovolně), mohou být kdykoli v budoucnu zneužity jinými vládami, zahraničními zpravodajskými službami, agenty nebo hackery.
Každý nový systém sledování, každý další zásah do osobního prostoru a každý nový způsob propojení těchto dat naše soukromí oslabuje a posouvá nás o krok dál od svobodné společnosti, bez ohledu na to, jestli se tak stalo s naším vědomím, nebo dokonce s naším souhlasem. Je to o to zrádnější, že jde o postupný proces, u něhož si nemusíme být vůbec vědomi závažnosti jednotlivých kroků. Až do chvíle, kdy se probudíme do světa, kde naše soukromí prakticky ztratilo význam.
